Letošní květen rozhodně patřil lezeckým výletům a lezení celkově...
 |
| Krasů krása.. |
Začalo to pěkně hned prvního, což je samozřejmě státní svátek, celý den volno a hlavně úterý, tedy čas dýchánkovských schůzek. Ta dnešní se trošku rozrostla a to v celodenní výlet do Moravského krasu, který pro nás přichystal Polda. Nebylo nás pravda úplně mnoho, ale tak aspoň jsme si stihli pořádně zalézt. Polda nás nejdřív poseznamoval se všemi hejblátky a udělátky, které si můžeme vyzkoušet na jištění a celkově nám napovídal plno zajímavých věcí. A pak už se jenom lezlo, nic extra těžkého, skalek jsme vyzkoušeli povícero, občas je trochu hledali a večer unaveni poseděli v místní hospůdce.
Další výletík se koná o týden později v pondělí, když se v brně ocitá i Kika. Polda nemůže a tak se ještě s Janem vydáme loziti jen my tři. Naše cesty směřují pro změnu opět do Krasu, protože je to z Krna blizoučko a přece jen tu není ta skála jen jedna. Jde nám to pěkně, jen nás dvě mírně rozčiluje Jan s svým výškou skoro dva metry volajíce na nás stále "tak dosáhni na ten chyt, kde jsem se držel já" či "to se snad natáhneš, ne", což jsou věci prostě zhola nemožné. Nakonec zůstáváme jen na jedněch skalkách, ale zato je prolezeme důkladně, já zkouším spárové rukavice, Jan jumarování...
 |
| Opičky na vrcholku, něco z Bab.. |
A opět další výlet podnikáme hned o den později, tentokrát už v plné sestavě čtyř, tedy Jan a Jan, Kika a já. Opět svátek, tedy celý den volna a my se vydáváme i o něco dále. Vstáváme děsivě brzo, vlak stíháme jen tak tak a už míříme směr Lhánice - minivesnička, odkud se vydávání do skalní oblasti Velká a Malá Baba. Cestou se ani neztratíme a po nějaké té půlhodince se ocitáme pod skalami. Lidí je tu celkem dost, krásně slunečno, takže se do toho honem pouštíme. Jako první si dáváme celkem lehkou cestu, ale zato vedoucí až na nejvýšší místo Velké Baby, což je něco přes 30 m (viz foto). Přístup zdola je teda nic moc, plus čekání na výlez dalších lezců, co tu stepují už před námi. Zato zvrchu je skvělý výhled na údolí, kterým protéká Svitava. Další cesty natahujeme zvrchu, protože Polda je přece indisponován a nemůže lozit (za žádných okolní! noo jistě...). Nejdřív slaňujeme a lezeme hore s Kikou, každá svou cestu a je to teda pěkný brutál. Potom si i zkouším jištění z vrchu a Jan zase prvolezbu. Výborné jsou také mnou používané lezky, aneb takový Poldův experimentík - ze starých kotníkových lezek je uříznuta pata a nahrazena (ne)funkčním páskem, který si člověk nad patou utáhne. Celkově děsně nepohodlné, těžko použitelné, ale rozhodně silný zážitek. A pak už se blíží večer, nějaká ta poslední cesta a už je čas se balit a mířit opět do Lhánic na autobus. Máme chvíli času, takže se porozhlídneme po místní hospodě, z které se vyklube opravdu šílený podnik - malováno naposledy tak za první republiky, tovar, který už snad není jinde k dostání, a lahváč se slovy, že pípa je zrovna pokažená (osobně jsem na ní zahlédla už nejednu pavučinu). No prostě lezení zdar.
