Poloniny aneb borůvkový ráj a ztracený kout země…
Poloniny jsou národní park na nejvíc východním Slovensku, co
to jen jde. Přesněji začínají na trojmezí s Ukrajinou a Polskem a táhnou se dál
na západ po hranicích, přecházejíc do východních Karpat. Je to nejméně
navštěvované pohoří, nejvyšší kopečky dosahují jen taktak 1200 m, ale zdárně to
dohánějí divokou a krásnou přírodou - je to místo, kde se člověk vnoří do lesů
a luk a o týden později se vynoří o více než 100 km dále naprosto neposkvrněn
jakoukoliv civilizací. A tam jsme se natěšení, po velmi nenadálém rozhodnutí s
Janem vypravili (a ten nám tu taky něco napíše, aby to nebylo všechno na
Míše!). Takže dneska povídání o putování medvíděte (do role obsazena slečna M.)
a zubřete (part pana J.).
Neděle
 |
| Stopovací momentka |
Samozřejmě jsme se nezačali balit včas, ale až pozdě
v noci, takže vstáváme řádně nevyspalí asi po 4 hodinách spánku a míříme
na vlak. Pěšky už bychom to nestihli, naštěstí jede tramvaj. Na nádraží rychle
kupujeme lístek a na nástupišti se potkáváme s mými rodiči, kteří chtěli
jet o vlak dřív na výlet, ale vyšli příliš pozdě, tudíž jedou s námi.
Přestupujeme v Těšíně a v průběhu snídáme. V bystřici dokupujeme
zásoby chleba a vydáváme se na první stop. Asi jako osmé auto nám zastavuje dodávka,
rychle naskakujeme dovnitř a vzápětí předjíždíme všech předchozích sedm aut.
Tato zběsilá jízda je ale krátká, pouze do Mostů u Jablunkova. Tam vysedáme a
kousek popocházíme do připojovacího pruhu. V protisměru najednou vidím
nějaké pramky na vozíku – kluci se vracejí z tábora. Zamáváme a stopuje se
dál. Po chvilce zastavuje týpek s úplně novým autem, prý se vrací po
svatbě, vzadu má ve stojánku láhev vína. Veze nás až do Žiliny a dokonce nás
vysazuje na správném místě městského okruhu. Kousek jdeme pěšky až
k odstavnému pruhu a po deseti minutách nám zastavuje ženská jedoucí za
Poprad. Normálně údajně stopaře nebere, ale prý jsme vypadali strašně zoufale
(byli jsme vysmátí jak leča…). Vcelku rychle jsme oba vytuhnuli a vzbudili jsme
se až, když se na obzoru objevili Vysoké Tatry. Za Popradem ve vesnici Hozelec
naše jízda skončila a pošmákli jsme si na bůčku od maminky. Další stop jsme
chytli zase skoro rychleji, než Míša stihla napsat ceduli. Dva Poláci
v zakouřeném džípu po nějaké diskotéce, starší lopající jedno pivo za
druhým a ochotný nás zavést téměř kamkoliv, mladší řídící a utahaný, takže nás
vysadil uprostřed Prešova. A samozřejmě všechno dle nich [:jest
v pierdeli:]. Jsme líní dojít až za město, takže stopujeme asi hodinu
v dost blbém místě, dokud nám nezastaví mamina s malou Jankou vzadu
v sedačce, že prý když veze někoho cizího, tak má v autě klid.
Rozjela se dřív než jsem se stihl nasoukat s báglem na přední sedadlo,
takže jsem si musel trošku přibouchnout nohu a doufat, že se tam někam vleze.
Švihala to s námi až do Humenného, kde už jsme zvolili konzervativnější
způsob dopravy a nasedli jsme na vlak do Stakčína. U cedule o Národním parku
Poloniny plné medvědů a zubrů jsme počkali na autobus a odštrachali se jím do
nejvýchodnější slovenské vesnice – Nová Sedlica. Samozřejmě se v průběhu
cesty spustil řádný slejvák, takže jsme jen rychle přeběhli do autobusové
zastávky (naštěstí tam něco takového znají). Poté, co se obloha trochu
roztrhala, jsme se vydali hledat místní táborisko, ovšem od zmateného bloudění
nás po setmění zachránil až místní švarný policajt. Policie tu ale jezdí
v džípu a vypadá spíš jako vojenská hlídka.
J.
Pondělí
 |
| Třikrát Kremenec |
Tak a je to tady, konečně se pustíme do těch hor! Ze
včerejšího cestování jsme pěkně utahaní, takže vyrážíme asi tak před obědem, ale
to zas tolik nevadí, protože naše denní úseky nejsou nijak extra dlouhé.
Vzhledem k tomu, že Poloniny jsou národní park, nesmí se tu samozřejmě
stanovat, ale taky není ani náhodou možné je přejít za den, žádné chaty tu
nejsou, takže zde alespoň vyhradili tábořiště pěkně s nouzovým příbytkem a
hlavně vodou, které jsou tak den pochodu (no nejsou to hodní pánové ze
správy…). Ještě chvíli zmatkujeme s vodou, protože pramen, který jsme
objevili včera, už dnes neteče, ale pak už se noříme do lesa, stoupáme stoupáme
a pak zase najednou až do údolí a stoupáme, až se vynoříme na Kremenci (nebo
také Krzemieniec či ukrajinsky Кременець), což je hora přesně na trojmezí
a je zde velikánský trojúhejníkový řekněme hraniční kámen, jehož každá strana
míří do jiného státu. Když se tu ocitáme sami (ano, tady ze pár turistů bylo,
přesněji pět), popadnou nás roupy a pokoušíme tento bod opravdu dobít a vylézt
na něj – stejně toho ale moc vidět nejde. Takže se vydáváme dál a konečně
krásný rozhled nás čeká vyhlídce Kamienna, kde se také objevuje první borůvková
plantáž. S modrou pusou ještě šplháme na Čierťaž a v sedle pod ním se
už nachází první z tábořišť. Je to krásný palouk zalitý sluníčkem
s ohništěm a chajdou, ale my stavíme stan a pak už se jenom válíme
v posledním sluníčku, M. sbírá borůvky na borůvkový koktejl, který
vyrábíme ze sušeného mlíčka (no prostě mňam!).
M.
Úterý
 |
| Rozhled do kraje... |
Ráno. No brzké vstávání nám pravda příliš nejde. Nabíráme
vodu z vydatného pramene, jak tento čůrek vody, který se ještě
rozcákává všude kolem kromě do láhve, popsal jeden průvodce a vyrážíme.
Přecházíme vrcholky Borsuk, Čelo, pokoušíme se o stromolezbu, když tu začíná
pršet (nechápu, že až v úterý a ne od chvíle, kdy jsme vyšli). Další
vrchol je Rabia Skala s opět pěkným výhledem do kraje, ale to už se
vynoříme z lesů a putujeme po loukách, což v praxi znamená, že jsme
durch mokří a hlavně boty (ach ach ty boty). Další vrcholy na trase jsou
Ďurkovec, Plaša a pořád prší a prší a my máme hrozný hlad, ale nechce se nám
v dešti zastavovat. Šplháme na poslední vrcholek neboli Kruhliak a pak už
jenom dolů do Ruského sedla (wau dokonce kousek asfaltky), kde nás opět čeká
pěkné tábořiště. J. se hned po sundání batohu hladově vrhá na zbytek suchého
chleba a až pak se dáváme do vaření pěkně dvouchodové večeře. Během toho si
čteme zápisky ze zdejšího deníku, kde všichni barvitě popisují své zážitky
s plchy a chatku zdobí nápisy jako „Vítejte v plším hotelu“ či
„Plch´s not dead“, což nás tak trochu přesvědčí pro spaní pod stanem, než
svádět celou noc lítý boj s plchy o své zásoby jídla.
M.
Středa
 |
| Stromolezba |
Vstáváme vcelku pozdě a poprvé snídáme vločky, což zahrnuje
Míšino neustálé remcání: „Ten kokos je hnusnej :-/“. Svítí sluníčko, takže se
nám dobře šlape. Míša objevila dobrý lezecký strom, tudíž samozřejmě šplháme,
co nejvýš to jde a pak pozorujeme procházející lidi vespod divící se osamoceným
batohům a zvažujeme, jestli na ně neudělat: „BRUM!!!“. Během dalšího pochodu
nás trochu štve Shocart, podle kterého už jsme dávno měli být u úzkokolejné
stanice Balnice, a místo toho se pořád vlečeme lesem. Když ke kolejím konečně
dorazíme, přijede vlak a vyhrne se z něj asi tak miliarda Poláků, zakouří
si, projde si okolní přírodu v okruhu 100 metrů a pak zas všichni odjedou
pryč. Zůstal jen prodavač ve Sklepě, tak si aspoň po konzervě herinků
v pfefersauce kupujeme pitnou vodu. Pokračujeme dál po červené na kopec
Rzydosowa, za kterým nacházíme pěkný, byť trochu šikmý palouček. O kousek dál
je sice ještě rovnější, ale tváří se, že se na něm možná v noci pasou
zubři, takže volíme spacákovou skluzavku. Na večeři testujeme sušené maso
s těstovinami – chtělo by to trochu něčeho mastného, ale jinak to je
dobré.
J.
Čtvrtek
 |
| Vysoký Grúň |
Konečně se nám daří vstát v půl osmé a po opětovné
anabázi s kokosem vyrážíme před devátou dál. Na prvním vrcholu se neobtěžovali
udělat šípovník, prostě zářivým sprejem napsali Vysoký Grúň na strom. Provádíme
testování pevnosti chorošů a po zjištění, že mě v pohodě udrží i
s batohem neodolám a opatrně se vystoupám jak po schodech na jeden
obrostlý pahýl. (Tímto činem nebyl poškozen žádný choroš.) Následuje hledání
závislosti maximálního dolního čísla hraničního kamene na horním, ale vztah je
zřejmě dosti náhodný. (Dle Míši: „Sloupky jsou kouzelné a mění se tak, aby tě
zmátli“.) Stále toužím vidět nějakého zubra či jiné zvíře a dostává se mi
alespoň medvědí stopy v blátě. Naštěstí salám k obědu medvěda
nepřilákal. Stezka zas začíná být značně džungloidní. Prodíráme se až na louku
v sedle, kde je mapka jakožto rozcestí. Scházíme dolů, neboť potřebujeme
dobrat vodu. Stezka je vyšlapaná maximálně tak zvěří a značená zelenými pruhy
sprejem. Objevujeme opuštěnou železnici, tunel Lupkowským průsmykem a budku pro
správce tunelu – tunelárku. O kus dál je pěkná studánka, takže se trochu
umyjeme a drápeme se zas zpátky nahoru do sedla. Jak pokračovat dál divokou
bujnou přírodou tušíme jen podle hraničních kamenů, se značením se tu moc
neobtěžovali. Na obzoru se objevují hrozivá mračna, takže se rychle rozhodujeme
postavit stan. Čekáme a čekáme a stále neprší, i když všude kolem hřmí. Nakonec
zas balíme stan s tím, že to snad ještě chvilku vydrží. Pršet začíná asi
po 30 minutách. Zrychlujeme krok a nacházíme pěknou žlutou nouzovou budku. Asi
minutu poté, co jsme se nasoukali dovnitř, začal solidní slejvák. Uvnitř moc
místa není, nehrozí, že bych se v noci natáhl, ale přesto jsme za ni
biatlonistům z Medzilaborce velmi vděční. V obavách z vytopení
spodem ještě venku jen v trenkách kopu odtokové rýhy. Vaření rýže se nám
moc nepovedlo, je z toho taková mňága se žďorbem tuňáka. Dlouho si povídáme
za svitu svíčky, protože venku šlehá jeden blesk za druhým provázeny dlouhým
hřměním.
J.
Pátek
 |
| Náročná cesta pro vodu |
Dnes ráno se karty pěkně obrací a ten lenivý, koho je třeba
tahat ze spacáku je pro tentokrát Jan, prostě se mu nechce z malinkaté
chaloupky! Nakonec se ale podaří a po chviličce docházíme k cestě, která
údolí protíná, mihne se jedno auto, takže pro dnešek nemáme skóre „žádný jiný
člověk za celý den“ jako včera. Opět se prodíráme džunglí a bažinami a
stoupáme na různé Hrby (jako pravý, středný, levý a kdovíjaký ještě) až se
dostáváme k dlouho očekávané rozhledně. Ehm no rozhledna, je to taková
šíleně rezavá konstrukce, kam se leze po taktak ještě držících stupátkách a
nahoře je možné stát pouze na traverzách, protože po podlaze, která tu snad
dříve byla, není ani památky. A co je úplně nejlepší, z vrchu jde vidět
přesně nic (je to prostě trochu problém, když stromy kolem jsou vyšší než vaše
rozhledna). Takže radši pokračujeme v cestě, přecházíme mírně zkulturněnou
oblast, což znamená pár cedulí EU, které vám poví o zdejší fauně a flóře, a dvě
tři lavičky označené za oddechovou zónu. Začínáme si dělat starost o vodu,
protože jí tady po cestě opravdu není příliš, ale to už docházíme
k rozcestí Vodojem a něco nám napovídá, že by tu i mohla být. No jako je,
jenže její nabrání znamená skoro spouštění do propasti rozpadlého vodojemu.
Dále je na cestě krásné rašeliniště (huu dokonce lávky na přechod, za což jsme
opravdu rádi) a o kousíček dál potkáváme první šílence, kteří se rozhodli jít
také celé pohoří – no a světe div se, jsou to samozřejmě Češi. Dnešní
zajímavosti ale nekončí, protože se ocitáme u vojenských cintorínů z první
války. A my pokládáme kámen na mohylu neznámým vojínům, kteří zde uprostřed
lesů v pokoji odpočívají. Nakonec už jen vystoupáme na Kamien, jehož
vrchol tu vlastně nemá být, přesto ale přímo na něm uléháme a o nedlouho začíná
pršet.
M.
Sobota
 |
| Nj týdenní pochod... |
Prší. Pořád prší. Přestalo, rychle snídáme. Prší. Pokoušíme
se sbalit stan zevnitř, i když se pruty uchycují na ložnici. Prší. Dáváme si
brzký oběd. Pořád prší. Balíme zbytek stanu a přesně ve 12:00 vyrážíme do
deště. Celkově je na dnešní cestě super akorát to, že se nějaký rozcestník
nachází co půl hodinky, takže to i rychle ubíhá. Cesta přes Fedorkov, jakési
sedlo, kde se trochu ztrácíme na louce, Klín co je vlastně Kút a hlavně strašně
moc bláta. V lese nás chvíli sledují tři pořádní paroháči a pak už zase
jen bláto, až máme pocit, že máme bláto i místo mozku. Ale tu se najednou
z lesa vynoří jakási betonová budova a o chvilinku i celá rozhledna – jsme
u Dukly, cíle naší cesty! Samozřejmě jsme přišli asi půl hoďky po zavíračce,
takže na rozhlednu se nedostaneme, ale možná to není zas taková škoda.
Rozhledna je totiž šílenou stavbou, postavenou s opravdovým budovatelským
zápalem s myšlenkou „nacpěte tam co nejvíc betonu, je to tak krásný
stavební materiál“ v pravém brutalistickém stylu. Takže radši scházíme
přímo do Dukelského průsmyku, ocitáme se najednou na celkem rušném hraničním
přechodu, všude se tu povalují nějaké tanky, procházíme monumentální památník
Dukla a po zjištění, že autobus tu o víkendu jezdí tak dvakrát denně, se
vydáváme do nejbližší vesnice tedy Vyšného Komárniku. To je ale trochu kámen
úrazu, pozapomněli jsme, že jsme na východním Slovensku – těch autobusů tu
jezdí úplně stejně. Uhnízdíme se v zastávce, přezouváme do sandálků (což
je docela hrdinský čin dotýkat se svých pohorek!), pokoušíme se trochu očistit
od bláta a dáváme se do stopování. Nejde, nejde, skoro už propadáme
trudomyslnosti a plánujeme se na žal zlít borovičkou v místní knajpě, když
tu nám zastavuje jeden Maďar, který ale naštěstí pěkně rozprává po polsky a už
se vezeme do Svidníku. Vysadí nás na autobusáku, kde si zjistíme spoj na ráno a
už se jako malé děti po táboře vrháme na Tesco a nakupuje něco na večerní hody.
Ještě přelezeme silnici a zapadneme do pole, kde stavíme stan za zvuků
diskotéky zpoza lesa.
M.
Neděle
Proces vstávání probíhá asi tak od půl sedmé do sedmi, bez
snídaně balíme stan, loučíme se s M. imaginární kozou a bereme útokem
Tesco pro něco dobrého na snídani. Zvládáme ji spořádat ještě před příjezdem
autobusu do Prešova. Cestou míjíme souputníka stopaře a pak ještě projíždíme
dobré serpentiny. Na autobusáku v Prešově nás čeká Juraj, zásobuje nás
meruňkami ze zahrádky a M. s ním zůstává, neb má na večer lístek na
Studenta do Brna. Já nakonec volím pohodlnější způsob cestování a nasedám na
vlak do Kysaku. Zde jsem překvapen absencí trafiky, takže si nemůžu koupit nic
na luštění. Ve vlaku do Žiliny tedy trávím čas koukáním z okna, pojídáním
pity se sýrem či uvažováním jestli sníst i samotné sušené mlíko, jediné, co mi
zbylo v batohu. Do kupé přisedá romská rodinka a strašně řeší, kde budou
sedět, až přijdou lidi s místenkami. Na Liptovské Maře fouká tak, že se
tvoří hřebenatky. Jo a viděl jsem lišku na poli. Jinak se snažím naučit nějaká
ruská slovíčka. V Žilině bloudím po Tescu a počítám, za co utratit těch 88
centů, co mi zbylo v drobných. Nakonec vítězí bebečka nad chipsy. Ve vlaku
do Ostravy už jenom chvalořečím Schengenu, když se probudím v ČR, aniž by mě
kdokoliv budil na hranicích.
J.
 |
| A na konec jedna borůvková... |
Tak pohádka končí, my se vrátili v celku nesežraní medvědy, pořádně špinaví a unavení, ale s hlavou nabitou vzpomínkami. No a co nakonec? Tak samozřejmě odkaz na foto, tentokráte v podání Jana:
