Teď už je to jenom takový povzdech "aach na Naději"...dva týdny v Jizerských horách, dva týdny návratu ke kořenům a přírodě, dva týdny se skvělými lidmi, dva týdny naděje a víry v sebe a svět, jaký ho chceme mít...
Nadějáci, neboli účastníci Naděje, jsou vázáni jistou formou mlčenlivosti, takže si tady nemůžu napsat přesný deníček i kdybych chtěla, ale aspoň pár věcí, co byly pro mě důležité a co mi v paměti utkvělo.
och rána slunečná i mrazivá, vybíháš jen v plavkách, tělo ohýbáš a ve studené tůňce svlažuješ...naučila jsem se mít ráda běh, připadat si jako laňka a prostě běžet lesem...hranice našich sil jsou nevyčerpatelné a v horách se dá přežít i naprosto bez ničeho, protože poutník s lehkým srdcem dojde nejdál, les tě uživí a k snědku vždycky něco najdeš, v noci tě zahřeje teplo těsného kruhu přátel...když chceš žít, musíš umět i zabíjet...cože, ty dítě města? Ty nevíš, jak se peče chleba, vyrábí sýr či získává med! Jak si můžeš v tomto světě spokojeně žít?...k teplu a rozdělání ohně nepotřebuje nic víc něž dva kousky dřeva, kámen a kus kůže, o to víc tě potom hřeje...stejně tak ti netřeba hřebíků, abys vystavěl svůj příbytek - dřevo, nůž a sekera, to jsou teď tvoji přátele...jsi ještě malé pískle nebo už máš na to, abys prošel Zkouškami celých mužů a žen, máš dost důvtipu, síly, mrštnosti a vytrvalosti?...máš svůj názor a dokážeš ho říct, obstojíš v diskuzi, máš mysl bystrou - to se všechno dozvíš...únava, vyčerpání a zároveň šťastný úsměv na tváři, východy slunce i zuřivé bouře...miluji ten kousek Jizerských hor, to místo zastavené v čase...
 |
| Nadějní Nadějáci... |
Jste na Naději a skvěle si to užíváte...občas sice nadáváte, že máte hlad, je vám zima, nebo prostě na vedení, ale po čase už vás ani nenapadne, že byste mohli žít jinak než uprostřed přírody, všechno co je potřeba si vyrobit sám a prožívat chvíle naplno... jenže pak přijde konec a vy jedete domů a kousek vás tady zůstává a po tom ztraceném kousíčku se stýská. Ne hned, ale s postupem času je to horší, je vám smutno a přichází uvědomění, co všechno jste získali a naučili se. Ale hlavně víte, že už se nikdy nebudete moct vrátit - tedy přijete třeba příští rok, ale bude to návštěva a už nikdy víc vaše Naděje, ach jo.. Takové jsou moje pocity s odstupem času a je mi zase smutno, ale taky bych mé velmi náhlé rozhodnutí jet na Naději za nic nevyměnila...
