Jak se oficiálně píše, jde o extrémní závod dvojic, takže jsme opět s Janem onu dvojičku vytvořili a vydali se směr Šumava ten extrém pokořit - a hlavně si uzdravit pošramocenou čest z loňského neúspěchu.
V pátek ráno ještě strávíme pár hodin na stěně, abychom třeba náhodou nebyli vyspalí a odpočinutí, bavíme se dlouhým vyvařováním, takže se nakonec ani nestihneme trochu vyspat dopředu, jak jsme měli původně v plánu a už se u hlaváku srážíme s Ondrou a Móňou, kteří nás berou do Volar autem. Pátek navečír z Prahy, takže cesty jsou samozřejmě pěkně zacpané, ale před devátou dorážíme na místo srazu, vyzvedneme si trička a jiné registrační a propagační věcičky, chystáme věci na závod, zakreslujeme zakázané území, večeříme a úderem desáté je tady oficiální zahájení. Předstupuje kdo jiný než Kulda, zopákne nám pravidla, dozvíme se děsivou věc, že tento rok se startuje už ve čtyři (!!) hodiny ráno a všichni jdeme radši pomalu spát.
Půl čtvrté ráno, budíky zvoní všude kolem, tak teda taky pomalu otvíráme oči, snažíme se aspoň trochu nastartovat snídání, automaticky se oblíkáme a vyklopýtáme ven do deště (přesně tak, prší!) a ve čtyři je vše zahájeno a je nám oznámeno první stanoviště - vytahujeme mapu a hledáme Stožeckou kapli. Je to pořádný kus, volíme trasu - i když teda kvůli národnímu parku se nám zas tolik možností nenaskýtá, takže prostě po barvičkách přes Dobrou až ke kapli. Jako první úkol nás čeká šifra, tedy přesněji uhodnout přísloví podle obrázků - a tady máme, naprosto nečekaně díky Facebooku, výhodu a kromě jednoho máme hned všechny napsané a můžeme uhánět dál. Další stanoviště jsou Jelení vrchy a tu nám dochází, že to letos asi nebude moc sranda, protože je to pěkně dalších 12 kiláků. Pomalu svítá, takže už z té Šumavy i něco vidíme a na Jeleních nás čeká opičí dráha - ve dvojičce jsme svázání za ruce, do pusy si každý strčí pingpongáč a pak se plazíme, podlézáme a nakonec pobíháme, abychom vyřešili zvířátkovou rovnici. Vyplivneme míček i řešení, kterým je sova, necháme se od konkurence nakrmit hruškovýma buchtama a společně vyrážíme na zdejší nejvyšší horu - Plechý. Nálada je skoro výletnická, počasí dokonalé, cestou podél Schwarzenberského kanálu až k Plešnému jezeru a potom po Vyhlídkové cestě nahoru na Plechý.
Nahoře už se počasí trochu pokazí, přesněji vítr a mlha, přes kterou jde vidět jen na pár kroků, o nějakých výhledech nemůže být ani řeč, takže si jen v rámci úkolu rychle zarybaříme a vyrážíme rychle dál. Cesta vede po hranicích s Rakouskem, ze začátku vhodná spíše pro kamzíky, ale pak už klesáme o něco méně strmě až k mostu v Nové Peci. Těsně před stanovištěm se zase potkáváme s Tomem a Izzym, kteří se viditelně stávají pořádnými soupeři a navzájem se budeme hecovat celý zbytek závodu. Stanoviště u mostu, takže nelze čekat nic jiného než lodičky - bereme pádlo, vestu, loď a vyplouváme na Vltavu hledat most a počítat koule. Pohodová projížďka, rychle posvačíme, najdu schované ponožky, dostáváme kus mapy, protože další stanoviště se na té naší nenachází a vyrážíme na další vrchol, kterým je Knížecí stolec. Vrchol se nachází ve vojenském újezdu Boletice, cesta možná pouze po značce, což v praxi znamená, že se trmácíme dalších asi 12 kiláků po betonu a pěkně nás to štve. Knížecí stolec je takový holý kopec, jakésik skalky nahoře a potom rozhledna, která se také stává místem dalšího stanoviště Prasárny. A pro tentokrát rozhodně dostává svému jménu, protože je to pořádně prasácký úkol, alespoň pro nás. Jde o jakousi formu člověče, kdy jeden člen týmu představuje figurku a druhý ho posouvá po hracím poli tak, že různým způsobem vybíhá schody na rozhlednu - obyčejný běh znamená jedno políčko, snožmo dvě políčka a po jedné noze tři políčka. Když se tu ovšem na plnění úkolu potká víc týmů, dochází jako v člověče i k vyhazování - jednak když vás někdo vyhodí z políčka nebo když je hráč předběhnut na schodech. A my vychytali najednou plno jiných týmů, takže chudák Jan pobíhá celých 15 povolených minut, pořád se navzájem vyhazujeme a úkol plníme těsně před koncem. Parťák je potom pěkně naštvaný a zralý na kolaps, takže radši hned vyrážíme a sbíháme dolů. Což je další perlička, protože musíme skoro celý ten beton zase sejít zpět, abychom zamířili pořádnou oklikou na stanoviště Pod korunáčem.
Hned za cedulí konec vojenského újezdu zatáčíme do luk a bereme to pěkně vzdušnou čarou, prodíráme se mokřady a vylézáme na žluté, pomalu se stmívá, ale i přesto naměřujeme azimut a míříme přímo vzhůru skrz les a vynořujeme se těšně před dalším stanovištěm. Na z3v samozřejmě nmůžou chybět nějaká ta lana, takže tady je máme - jedná se o houpačku, jeden houpající a druhý rozhoupávající a úkolem je rozhoupat a zazvonit tak na zvoneček opodál. Při mé váze máme splněno asi za minutku, odevzdáváme náčiní, opět potkáváme oblíbenou dvojici, kteří už jsou z nás poněkud nervózní a vyrážíme dál. K našemu velkému překvapení není dalším stanovištěm vrchol Boubín, ale základna ve Volarech, což sice znamená, že už jsme skoro u konce, ale taky vyvolává dotazy, kde že jsou vlastně ty tři vrchy... Jsme strašpytlové a nechceme se opět ztratit cestou z posledního stanoviště, takže radši volíme cestu obklikou najistotu. Cestou dolů už se začínají projevovat našlapané kilometry, alespoň mě už závěr nešlape ani trochu dobře, cílová rovinka se mírně blíží plížení.
Ale to už máme na dohled základnu s posledním stanovištěm, kterým je sestřelování kelímků prakem, dáváme dva z šesti pokusů a míříme dovnitř, abychom nahlásili návrat. Z předposledního stanoviště, kam jsme dorazili jako 13. se nám kvůli obklice podařilo propadnout na místo 22., ale stejně jsme víc než spokojení, protože v nohách máme kolem 75 km za skvělý čas...
Jo jsme v cíli! Takže zout boty, odplížit se do sprchy, spapat zaslouženou gulášovku a pak už jenom padnout na karimatku a vůbec se nehýbat..
Ráno nás čekají obrovské hromady koblížků ke snídani a k nim vyhlášení výsledků. První naprosto očekávaně Bratr Atlet s Požíračem a jejich dvouhodinový náskok, vyhlášení prvních deseti, první dívčí tým, samé fotografování, závěrečné "proslovy" a jubilejní 10. ročník Závodu tří vrchů je za námi...
Hůůůů, cože? Dneska je Pavlíček v Brně? Ten velký polárník, cestovatel a prostě naprostý šílenec schopný přežít kdekoliv! Tak to tam určitě musím jít...A hlavně si to musím napsat, ať tu spoustu zajímavostí nezapomenu.
