olam michaeli: 2013

…zimní připomínka naděje, aneb opět jedna šílenost kosích bratří…

Předěl je zimní táboření v Jizerkách, i když trochu překvapivě ne na Předělu, zahrnující přespávání v iglú a spoustu veselých piškutálií na běžkách. A to vše pořádají již 19. rok Hastrman s Rychlonožkou – sjede se kolem padesátky trochu trhlých lidí, většinou bývalí účastníci Naděje, nebo prostě jen milovníci iglú.

Společný nástup

Sraz je v pátek večer v Josefově dole a Rychlonožka nás vítá sdělením „je jen málo akcí, na kterých si obouváte běžky hned po výstupu z vlaku“. A taky že jo, běžky nasadit, bágl na záda a už se šplháme do kopce. Jde to ztuha, o to hůř, že na běžkách se vlastně neumím téměř pohybovat. Kopec stále prudší, mažeme, já padám každých pár minut, vytrvale odmítám Rychlonožkovy nabídky o předání batohu, rozpadá se mi hůlka, ale to už jsme skoro na vrcholku, takže ještě chvíli po rovině, pak super kličkování mezi stromky a ocitáme se přímo v zimní hobití vesničce. Vítá nás bludička světýlko a iglú maskované za nadýchané sněhové bochánky. Trochu se ohříváme u ohně a jdeme se zabydlet do našich příbytků – šest lidí na malé ploše se snaží vybalit věci, což se ukáže jako dost namáhavá činnost. Kol desáté večír se sejdeme společně u ohně k zahajovacímu nástupu, Hastr nás vítá, trochu se představíme, i když tu hromadu lidí si stejně nemáme šanci zapamatovat a dozvíme se něco o zítřejším programu – téma letošního předělu se nazývá Na hradě a od toho se budou taky odvíjet soutěžní disciplíny. Poté už jen volná zábava, ze tmy se ještě stále objevují známé tváře, někteří šílenci v čele s Rychlonožkou se jdou koupat do tůňky, až je čas vydat se spát. Vzhledem k omezenému prostoru tak učiníme všichni společně, protože bychom se stejně probudili, ale je to strašně zdlouhavé, i s Tiborovou motivací nám ukládání ke spánku trvá tak třičtvrtě hodiny…

"S písní na rtu na prévetu"

Kromě Johnyho nočního vpádu spíme pokojně, spíš než zima je nám skoro vedro, probouzí nás až provolání budíčku. Snídaně z vlastních zásob i zásob ostatních okoloohněstojících a po ní ranní nástup – rozdají se dárečky v podobě předělových ručníků a konečně rozdělení do družstev neboli hradních čeládek. Týmů je celkem šest, my si vybíráme úderný název „Kopí vpřed, halapartny dolů“ a už je třeba nazout běžky a vyrážíme. Notný kousek po mořské, když tu nastává zastavení pro první soutěžní disciplínu s názvem „Když zápolí rytíři, i kůň síly přeměří“. Děvčata na koně, chlapci vyráží střemhlav hlubokým sněhem, v půlce přesedlání, koně ryjí hlavou ve sněhu, zapadají do závějí, prostě lítý souboj. Po něm zjišťuji další vadu v mé lyžařské výstroji, rozpadá se mi bota, takže chvíli improvizujeme s provázkem. Rozlehlé rozcestí se stává dějištěm další soutěže. Hradní čeládka přeci nemůže být bez hradu, takže v šibeničním termínu 20 minut stavíme pevnost se dvěma hlavními požadavky – klenutá vstupní brána a přítomnost prévetu, čili záchodu. Posledním úkolem je zazpívání písně („S písní na rtu na prévetu“), my tedy vymýšlíme vlastní bojovou píseň a jsme na prvním místě – nakonec se ještě strhne lítý boj mezi jednotlivými hrady, vzduchem létají sněhové koule a po chvíli i kusy rozebraných hradech. Popojedeme a „Vystřel z praku, ty můj draku“ je název pro další disciplínu – prakem je lano a náplní do praku vždy jeden člen čeládky na lyžích, kterého ostatní vystřelí po stopě. Snahou je samozřejmě dostat se co nejdál a nerozsekat se ve vtipných kreacích, což se naší skupince příliš nepodaří. Dopolední srandičky jsou zakončeny „dováděním s bílou paní“ – ukradni co nejrychleji cizí bílou paní a klidně proti její vůli ji doprav na běžkách zpět. Pak už dokončujeme okruh a zpět na tábořišti nás už čeká nefalšovaná a hlavně teplá jizerskohorská polévka. Trošku se ohřejeme a už je zase třeba nazout běžky a alou do boje za čest hradu.

"Vystřel z praku, ty můj draku"

„Úprk s tajnou depeší, není cesta pro pěší“ je první poobědovou soutěží – vytváříme štafetu a snažíme se předat co nejvíce názvů podivných hradů jako Himlštejn, Lopata či Netřep. Počasí se trochu kazí, sněží o stošest, vítr fučí, ale vyrážíme dál vstříc dobývání hradu s podtitulem „neodři si bradu, při dobytí hradu“. Při kroužení Jizerami se ocitáme opět u našich dopoledních hradů, rozděluje se v týmu na obránce či útočníky a boj začíná. Hradu se stačí dotknout, prve je třeba ale projít kolem hradních obránců a příkopu s medvědy. Hrad je dobyt, začíná průzkum. Popojedeme trochu do závětří a vydáme se „hradní chodbou za hradní babou“. Úkolem je prokopat chodbu alespoň na délku lyže, kterou musí prolézt všichni členové – vypilovat techniku nám chvíli trvá, navíc se nám chodba propadá, takže obsazujeme tentokrát šesté místo. Světla ubývá, takže se zase trochu posunujeme na lyžích a už je tady poslední disciplína – „obléhají útočníci, rozehřejte pryskyřici“. Zadáním skoro nerealizovatelný úkol, ale nakonec se to nejeví tak zle. Rozdělat oheň šesti sirkami, vyrobit sněhového panduláčka, nasbírat smůlu a roztavit ji v plechovce, kterou jsme nejdřív vyjedli, a potom smůlou panáčka polít od hlavy až k patě. Oheň dáváme na sirku osmou a pak už jde všechno hladce, chudák panáček vypadá jako po nehodě s ptákem, ale my se aspoň můžeme ohřát u ohně, než se dopajtaší i ostatní družstva.

Výsledky zápolení

Do Hobitína dorážíme druhou stranou lesním slalomem až po setmění a po celodenním běžkování konečně chvíle odpočinku. Večeře opět poskládaná od všemožných přispěvatelů, Johny pokračuje ve vytahování dobrot ze všech kapes. Kol desáté nás čeká nástup a vyhlášení výsledků našeho zápolení. Neuvěřitelné, ale KOPÍ VPŘED opravdu mířilo velmi vpřed a tak se ocitáme na prvním místě s výhrou předělovských návleků a doživotní slávy. Také je nám ctí účastnit se večerního rituálu a zapalovat oheň. Všichni se naposledy odějeme lyžemi a na mořské se shromáždí čekající dav. Chvíle ticha, tmy a čekání na neznámo, když tu se v dáli objevuje světlo…světlo se přibližuje, projíždí nočním lesem, nabývá na síle, až se v rukou Rychlonožky ocitá uprostřed shromáždění. Přistupujeme ze všech čtyř světových stran a postupně je zapalováno světlo krásy, síly, pravdy a lásky…

Přicházím z jihu a zapaluji oheň krásy, jehož zákony jsou:
buď čistý, silný a ochraňuj přírodu.

Kouzelná chvíle přechází do poklidného večera kolem ohňů, povídání, pojídání i popíjení zejména z Tiborova bezedného rance dobrot. Někteří opět skáčou do tůňky, já jsem pro tentokrát trochu měkejš, takže se raději zahřívám řezáním dřeva, večer přechází do noci a opět nastává ukládání ke spánku, což už ale máme nacvičené a netrvá to tak děsnou dobu…

Nedělní ráno a každý se probouzí, jak je mu libo, u snídaně konečně nastává čas na banány, které nečekaně přežili vcelku až do této chvíle a byli předmětem mnoha debat o vhodné výbavě na výpravu. Balíme a loučíme se se všemi i tím skvělým místem a dáváme se na cestu dolů. Což se ukáže ještě jako pořádný oříšek, sníh se pořádně lepí a hlavně nás čekají sjezdy, které já vůbec neovládám. Aby toho nebylo málo, lyžařská smůla pokračuje a mě se rozpadá i druhá bota (tímto bych chtěla poděkovat Bobymu za prvotřídní běžkařské vybavení, které se mě pokusilo zabít..), zbytek cesty tedy absolvuji balancujíce na jedné lyži ala koloběžka, vzbuzujíc u místních domorodců nemalé pozdvižení. Jan se tedy taky občas vyseká, protože má sice obě lyže, ale taky oba batohy. Ve zdraví se ale dostaneme až na nádraží, zjišťujeme, že vlak jede až za hodinu, ale aspoň jsme dole. Zouvám ten vražedný nástroj a vydáváme se na cestu domů, do tepla..