Moldavsko (25.8.-1.9.2013)

Vyvrcholení projektu SKAUTI PRO ROZVOJ - výjezd do Moldavska, tentokrát formou komiksu...

ROVEL+ 2013

PŘEDĚL (22.-24.2.2013)

…zimní připomínka naděje, aneb opět jedna šílenost kosích bratří… 

Předěl je zimní táboření v Jizerkách, i když trochu překvapivě ne na Předělu, zahrnující přespávání v iglú a spoustu veselých piškutálií na běžkách. A to vše pořádají již 19. rok Hastrman s Rychlonožkou – sjede se kolem padesátky trochu trhlých lidí, většinou bývalí účastníci Naděje, nebo prostě jen milovníci iglú.

Společný nástup

Sraz je v pátek večer v Josefově dole a Rychlonožka nás vítá sdělením „je jen málo akcí, na kterých si obouváte běžky hned po výstupu z vlaku“. A taky že jo, běžky nasadit, bágl na záda a už se šplháme do kopce. Jde to ztuha, o to hůř, že na běžkách se vlastně neumím téměř pohybovat. Kopec stále prudší, mažeme, já padám každých pár minut, vytrvale odmítám Rychlonožkovy nabídky o předání batohu, rozpadá se mi hůlka, ale to už jsme skoro na vrcholku, takže ještě chvíli po rovině, pak super kličkování mezi stromky a ocitáme se přímo v zimní hobití vesničce. Vítá nás bludička světýlko a iglú maskované za nadýchané sněhové bochánky. Trochu se ohříváme u ohně a jdeme se zabydlet do našich příbytků – šest lidí na malé ploše se snaží vybalit věci, což se ukáže jako dost namáhavá činnost. Kol desáté večír se sejdeme společně u ohně k zahajovacímu nástupu, Hastr nás vítá, trochu se představíme, i když tu hromadu lidí si stejně nemáme šanci zapamatovat a dozvíme se něco o zítřejším programu – téma letošního předělu se nazývá Na hradě a od toho se budou taky odvíjet soutěžní disciplíny. Poté už jen volná zábava, ze tmy se ještě stále objevují známé tváře, někteří šílenci v čele s Rychlonožkou se jdou koupat do tůňky, až je čas vydat se spát. Vzhledem k omezenému prostoru tak učiníme všichni společně, protože bychom se stejně probudili, ale je to strašně zdlouhavé, i s Tiborovou motivací nám ukládání ke spánku trvá tak třičtvrtě hodiny…

"S písní na rtu na prévetu"

Kromě Johnyho nočního vpádu spíme pokojně, spíš než zima je nám skoro vedro, probouzí nás až provolání budíčku. Snídaně z vlastních zásob i zásob ostatních okoloohněstojících a po ní ranní nástup – rozdají se dárečky v podobě předělových ručníků a konečně rozdělení do družstev neboli hradních čeládek. Týmů je celkem šest, my si vybíráme úderný název „Kopí vpřed, halapartny dolů“ a už je třeba nazout běžky a vyrážíme. Notný kousek po mořské, když tu nastává zastavení pro první soutěžní disciplínu s názvem „Když zápolí rytíři, i kůň síly přeměří“. Děvčata na koně, chlapci vyráží střemhlav hlubokým sněhem, v půlce přesedlání, koně ryjí hlavou ve sněhu, zapadají do závějí, prostě lítý souboj. Po něm zjišťuji další vadu v mé lyžařské výstroji, rozpadá se mi bota, takže chvíli improvizujeme s provázkem. Rozlehlé rozcestí se stává dějištěm další soutěže. Hradní čeládka přeci nemůže být bez hradu, takže v šibeničním termínu 20 minut stavíme pevnost se dvěma hlavními požadavky – klenutá vstupní brána a přítomnost prévetu, čili záchodu. Posledním úkolem je zazpívání písně („S písní na rtu na prévetu“), my tedy vymýšlíme vlastní bojovou píseň a jsme na prvním místě – nakonec se ještě strhne lítý boj mezi jednotlivými hrady, vzduchem létají sněhové koule a po chvíli i kusy rozebraných hradech. Popojedeme a „Vystřel z praku, ty můj draku“ je název pro další disciplínu – prakem je lano a náplní do praku vždy jeden člen čeládky na lyžích, kterého ostatní vystřelí po stopě. Snahou je samozřejmě dostat se co nejdál a nerozsekat se ve vtipných kreacích, což se naší skupince příliš nepodaří. Dopolední srandičky jsou zakončeny „dováděním s bílou paní“ – ukradni co nejrychleji cizí bílou paní a klidně proti její vůli ji doprav na běžkách zpět. Pak už dokončujeme okruh a zpět na tábořišti nás už čeká nefalšovaná a hlavně teplá jizerskohorská polévka. Trošku se ohřejeme a už je zase třeba nazout běžky a alou do boje za čest hradu.

"Vystřel z praku, ty můj draku"

„Úprk s tajnou depeší, není cesta pro pěší“ je první poobědovou soutěží – vytváříme štafetu a snažíme se předat co nejvíce názvů podivných hradů jako Himlštejn, Lopata či Netřep. Počasí se trochu kazí, sněží o stošest, vítr fučí, ale vyrážíme dál vstříc dobývání hradu s podtitulem „neodři si bradu, při dobytí hradu“. Při kroužení Jizerami se ocitáme opět u našich dopoledních hradů, rozděluje se v týmu na obránce či útočníky a boj začíná. Hradu se stačí dotknout, prve je třeba ale projít kolem hradních obránců a příkopu s medvědy. Hrad je dobyt, začíná průzkum. Popojedeme trochu do závětří a vydáme se „hradní chodbou za hradní babou“. Úkolem je prokopat chodbu alespoň na délku lyže, kterou musí prolézt všichni členové – vypilovat techniku nám chvíli trvá, navíc se nám chodba propadá, takže obsazujeme tentokrát šesté místo. Světla ubývá, takže se zase trochu posunujeme na lyžích a už je tady poslední disciplína – „obléhají útočníci, rozehřejte pryskyřici“. Zadáním skoro nerealizovatelný úkol, ale nakonec se to nejeví tak zle. Rozdělat oheň šesti sirkami, vyrobit sněhového panduláčka, nasbírat smůlu a roztavit ji v plechovce, kterou jsme nejdřív vyjedli, a potom smůlou panáčka polít od hlavy až k patě. Oheň dáváme na sirku osmou a pak už jde všechno hladce, chudák panáček vypadá jako po nehodě s ptákem, ale my se aspoň můžeme ohřát u ohně, než se dopajtaší i ostatní družstva. 

Výsledky zápolení

Do Hobitína dorážíme druhou stranou lesním slalomem až po setmění a po celodenním běžkování konečně chvíle odpočinku. Večeře opět poskládaná od všemožných přispěvatelů, Johny pokračuje ve vytahování dobrot ze všech kapes. Kol desáté nás čeká nástup a vyhlášení výsledků našeho zápolení. Neuvěřitelné, ale KOPÍ VPŘED opravdu mířilo velmi vpřed a tak se ocitáme na prvním místě s výhrou předělovských návleků a doživotní slávy. Také je nám ctí účastnit se večerního rituálu a zapalovat oheň. Všichni se naposledy odějeme lyžemi a na mořské se shromáždí čekající dav. Chvíle ticha, tmy a čekání na neznámo, když tu se v dáli objevuje světlo…světlo se přibližuje, projíždí nočním lesem, nabývá na síle, až se v rukou Rychlonožky ocitá uprostřed shromáždění. Přistupujeme ze všech čtyř světových stran a postupně je zapalováno světlo krásy, síly, pravdy a lásky…

Přicházím z jihu a zapaluji oheň krásy, jehož zákony jsou:
buď čistý, silný a ochraňuj přírodu.

Kouzelná chvíle přechází do poklidného večera kolem ohňů, povídání, pojídání i popíjení zejména z Tiborova bezedného rance dobrot. Někteří opět skáčou do tůňky, já jsem pro tentokrát trochu měkejš, takže se raději zahřívám řezáním dřeva, večer přechází do noci a opět nastává ukládání ke spánku, což už ale máme nacvičené a netrvá to tak děsnou dobu…

Nedělní ráno a každý se probouzí, jak je mu libo, u snídaně konečně nastává čas na banány, které nečekaně přežili vcelku až do této chvíle a byli předmětem mnoha debat o vhodné výbavě na výpravu. Balíme a loučíme se se všemi i tím skvělým místem a dáváme se na cestu dolů. Což se ukáže ještě jako pořádný oříšek, sníh se pořádně lepí a hlavně nás čekají sjezdy, které já vůbec neovládám. Aby toho nebylo málo, lyžařská smůla pokračuje a mě se rozpadá i druhá bota (tímto bych chtěla poděkovat Bobymu za prvotřídní běžkařské vybavení, které se mě pokusilo zabít..), zbytek cesty tedy absolvuji balancujíce na jedné lyži ala koloběžka, vzbuzujíc u místních domorodců nemalé pozdvižení. Jan se tedy taky občas vyseká, protože má sice obě lyže, ale taky oba batohy. Ve zdraví se ale dostaneme až na nádraží, zjišťujeme, že vlak jede až za hodinu, ale aspoň jsme dole. Zouvám ten vražedný nástroj a vydáváme se na cestu domů, do tepla..

„Obléhají útočníci, rozehřejte pryskyřici“

Panorama iglú

"Dovádění s bílou paní"

A ještě si tu dám odkaz na fotky ať mi neupadnou v zapomnění:

http://rsnachod.rajce.idnes.cz/130223_Predel_2013
http://hastrovo.rajce.idnes.cz/Predel_2013
https://plus.google.com/u/0/photos/112278964429386541558/albums/5848626230753757649

Přechod Nízkých Tater - Silvestr (30.12.2012 - 1.1.2013)

Když člověk pořádně nepromrzne, nemůže si vážit tepla...

Držíce se předsevzetí z loňského roku, že už nikdy nechceme trávit příchod nového roku jinde než na hřebenech hor, zavedly nás letos naše kroky do Nízkých Tater. Tentokrát řešíme shánění dalších účastníků i celkem dopředu, ale stejně je osazenstvo až do poslední chvíle nejisté - konečná verze ale zní Jan a já, Kulda, Kokos a přírůstek na poslední chvíli Klusajda. Vybavujeme se pořádně, protože předpovědím o slunečném počasí nikdo z nás nevěří, obstaráváme sněžnice, plánuje trasu a může se vyrazit.

Den nedělní

Prostě výhledy a slunečno..no věřili byste tomu?

Dvě hodiny v noci a my se společně s Kokosem setkáváme na místě plném podivných individuí, tedy nádraží Svinov. Aby byla atmosféra ještě příjemnější, z paní za okýnkem "Prodej jízdenek" se vyklube děsně hloupá osoba, která naše zjišťování nejlevnější varianty jízdenky přeruší výkřikem "ať si laskavě pohneme, protože nám ten vlak jede už za chvíli" - což ve skutečnosti znamená asi 15 minut - a potom se nám snaží vnutit i zpáteční lístek s takovou vehementností, jako by z toho měla sama nějaký podíl. No každopádně nasedáme i do správného šíravského vagónu, okamžitě zaléháme na sedadla i do zavazadlového prostoru a snažíme se aspoň trochu vyspat, protože předtím jsme to teda nestihli. Po slabých třech hodinkách vystupujeme v Ružomberku a za chvíli přijíždí i autobus z Brna a náš expediční tým je kompletní. Čekačka necelou hodinku, nasedáme do autobusu, nastává velké svlékání, oblékání, převlékání a na poslední zastávce v Liptovskej Lužnej se vyvalíme ještě skoro do tmy. Žlutou není problém najít, takže náš výlet může začít - čeká nás tak dvouhodinový výšlap na hřeben. Všechno pracně oblíknuté jde po malé chvíli zase dolů, naopak přijde čas na nasazování sněžnic - teda ne že by tu toho sněhu byly zrovna kupy, ale rozhodně to chůzi o něco ulehčí.

Zátiší s lopatou

Ocitáme se v Sedle pod Skalkou, no ne že by to šlo poznat, protože kolem je pěkná mlha a vydáme se po hřebeni. Za chvíli se ale vyjasňuje a nás čekají parádní výhledy, ovšem v kombinaci s pořádným vichrem, který nás ztrhámá z cesty, krade rukavice a vůbec činí chůzi značně nesnadnou. Za první návějí zapadneme konečně do závětří a posilňujeme se toasty vyhřívajíc se na sluníčku. Potom ale zpět do vichru a stoupáme na Latiborskou holi, dál přes jinou holi až na Ďurkovou a naším posledním vrcholem pro tento den se stává Chabenec. Po cestě dolů se začínáme rozhlížet po nějakém místě na spaní, žádné dobré místo na dva stany, jak jsme taky očekávali, samozřejmě nenacházíme, takže jednu takovou zasněženou hroudičku kamení prohlásíme za závětří a dáváme se do lopatování, abychom místo na stany udělali aspoň trochu větruodolné. Vykopáváme, jenže sněhu je tu pomálu, takže se poté dáváme spíš do stavění sněhové zdi (v Kokosově případě se z toho do rána stanou opravdové hradby). Poté konečně zalézáme do relativního tepla, pokřikujeme na sebe ze stanů, vaříme a ihned po jídle asi kolem osmé hodiny usínáme. V noci se dost zákeřně otočí vítr, takže veškerá naše stavitelská činnost vyjde nazmar, někteří v noci dostavují zábrnu, kolíkují stan, ale mě osobně teda vítr moc ze spánku nevytrhnul, takž spím pokojně až do rána.

Den pondělní, toho roku poslední

Je to tu, zase rok za námi, nový před námi

Vstávání nám ráno moc nejde, probouzíme se asi až kolem půl deváté, viditelně nám dal předchozí den docela zabrat. Žádný spěch, snídáme, balíme a při odchodu za sebou zanecháváme sněhový hrad - už by jen stačilo dodat ceduli "ne, na tomto místě rozhodně nikdo nestanoval v národním parku". Dnes nás jako první čeká výstup na Kotliská a poté přes Krížské sedlo na Poľanu. Vzhledem k pozdnímu startu není času nazbyt, Kokos mizí někde v dáli, Kuldovi se rozpadá sněžnice, takže ji na zbytek cesty elegantně doplňuje špagátkem, děsně fouká a zároveň je prostě dokonalé počasí, slunečno až za roh. Stoupáme na Dereše, správný vrchol sice míjíme, ale výhledem se kocháme stejně. Potom už jenom kousíček a jsme na Chopku, najednou všude kolem plno lyžníků, chata přetéká lidmi, ale stejně se nacpeme aspoň na chodbu do tepla. Lidí plno, času málo, takže si ani nedáváme kyselicu, jenom zbaštíme nějaký ten sýr s názvem slovenský či domácí klobásky, díky kterým nás zaručeně stopuje smečka slintajících medvědů, fungujeme jako dveřníci a snažíme se vymyslet, kdeže to dnes složíme hlavu. Mapa nám moc neporadí, takže radši vyrážíme, Kokos vepředu s lopatou, někteří to ještě vezmou přes vrchol Chopku, jiní pěkně okolo a v Demänovskom sedle se zase všichni shldáváme. O kousek dál nás už čeká začátek výkopu, průzkumná skupinka to jde ještě okouknou dopředu, ale vrací se s prázdnou, tak se můžeme zase prhnout do sněhových piškutálií. Pod sněhem nacházíme pár zakeřných šutráků, až to skoro vypadá, že dva stany se tu prostě vlézt nemůžou, ale všechno dobře dopadá a tentokrát jsme to my dva a náš stan, kdo se ocitá za obrovskou sněhovou hradbou. Po neúspěšných snahách o zorganizování nočního výšlapu na Ďumbier, který se pravda občas nalézá docela v mlze, zalézáme na přípravu večeře, abychom se o něco později trošku namáčknutí zase slezli v jednom stanu. Kulda se vytasí se svou cestovní sadou panáků, připravujeme chlebíčky ala "co batoh dal", dojde i na výrobu šampaňského, neboli snaha nacpat co nejvíc šumáků do láhve s vodou, voďácké historky atd. Něco po desáté si radši nastavujeme budíka a do půlnoci proklimbáme - jak to asi může jít čtyřem lidem ve stanu pro dva. První vzdálené výstřely, oblékáme na sebe asi všechno oblečení, co s sebou máme (leč poučení, že ve trojech ponožkách se už do zmrzlých bot opravdu nedá nacpat), popadnout prskavky, panáky a hurá do vichru. Čeká nás parádní rozhled do údolí, kde se rozprskávájí tisíce barevných světýlek, z Chopku se přidávají a vypadá to jako barevná sopka, takže nemůžeme být pozadu a poté, co se nám podaří zapálit první prskavku, už odpalujeme jednu za druhou. Dochází samozřejmě i na přípitek domácí slivovicí, nějaká ta přání a nový rok je definitivně tady.

Naše sněhové výtvory na stany :)

Den úterní, novoroční
Ráno se donutíme vstát už v sedm (teda v našem případě málem ve čtyři, protože můj mobil je tou zimou úplně pomatený), vločky jíme suché, protože bombě se v té zimě taky moc nechce hořet a vyrážíme pokořit tu nejvyšší horu.

Ďumbiéří skupinovka

Batohy necháváme na rozcestí a na vrchol vyrážíme jenom na lehlo, cesta asi tak 20 minut. Nahoře jak jinak než děsný fučák, takže ani nelezeme na kamenné pomníky, Vysoké Tatry jako na dlani, prskavkové pozůstatky silvestra, který tu nějaký šílenec slavit, společné foto a zase pěkně dolů. Posilňujeme se vločkových a cibulovým čajem vydáváme se lavinovým kotlem do údolí. Sněhu na tři palce, riziko laviny tak nulové, ale sněžnice nám sloučí aspoň jako mačky, protože jinak by se člověk ocitl dole o mnoho rychleji než by mu bylo milé. Takže prostě děsně dlouho škobrtáme dolů, nabíráme vodu z potoka a pořád jen dolů, dokud se neocitneme na Lůčkách. Najednou nás to vyplivne na cestu a našemu horskému dobrodružství je konec. Začíná však jiné - jak se dostat domů. Autobus jede asi za čtyřicet minut, ale stejně se dáváme po skupinkách do stopování směr Liptovský Mikuláš, preventivně se loučíme, kdybychmse už nepotkali. Kokos jako první chytá stop tak rychle, že zapomíná i hůlky, Klusajda s Kuldou jedou o chvíli později a my máme taky štěstí chvíli před autobusem. Necháme se vyhodit ještě před Mikulášem, protože bychom stejně na nádraží čekali pěkně dlouho a zkoušíme štěstí dál. Stojíce už téměř na dálnici chytáme stopa před Ružomberok a říkáme si, že to musíme dotáhnout aspoň do Žiliny, protože se nám fakt nechce šlapat na nádraží. Trvá to děsně dlouho, už skoro propadáme trudomyslnosti, ale nakonec když to už skoro vzdáváme nás bere chlapím až do Žiliny. Na nádraží nástává shledání s Kokosem, vlak nám jede parádně asi za dva minut, usazujeme se v kupéčku a tu se objevují i zbylí dva členové výpravy. Z radosti ze shledání se všichni zouváme, popíjíme láhev vína a je nám hej, že to všechno tak pěkně dopadlo.

Pavlíčkova přednáška (14.11.2012)

Nenápadný vzkaz a skvělá akce z něj...

Hůůůů, cože? Dneska je Pavlíček v Brně? Ten velký polárník, cestovatel a prostě naprostý šílenec schopný přežít kdekoliv! Tak to tam určitě musím jít...A hlavně si to musím napsat, ať tu spoustu zajímavostí nezapomenu.

Už místo konání besedy mě příjemně překvapilo - maličká kavárna Anděl na Gorkého (o které jsem dřív teda neslyšela), ale jedná se o projekt Charitas, kdy kavárna funguje jako cvičné pracoviště pro lidi s mentálním postižením (klik: Kavárna Anděl). Prostě bodík za nápad i celkovou atmosféru, je to superní.

Takže jsme se tam srazili, lidí tak akorát - myslím, že o tom informovali tak maximálně na svých stránkách, ať tu nejsou davy. :) Dobrá polovina byli Pavlíčkovi známí či účastníci jeho kurzů přežití, takže atmosféra byla pohodová až na půdu. A tu předstupuje Jarda a povídá, že začneme nejdřív půlhodinku přednáškou jeho kamaráda, který teď procestoval Afriku a hlavně Kongo. Jenže to jsme ještě nevěděli, že tento cestovatel se svou ženuškou jsou skoro stejní magoři jako polárník sám. Manželé Denkovi (Jiří a Petra) mimo jiné obepluli svět na plachetnici, navštívily všechny ty děsně zapadlé státy, mají vlastní nadaci a staví třeba školu v Africe, pobývají občas na Antarktidě a jsou to samozřejmě hrozně sympatičtí lidé. No a jejich povídání o Kongu bylo dokonalé, jenom jet do takové země bez žádných informací je dost šílené a oni ji vážně naskrz projeli a lze jenom říct, že jestli ještě někde na světě existuje opravdová divočina, tak je to Kongo. A důležitý poznatek - Afrika je drahá, ale fakt děsně drahá. Z půlhodinové přednášky se nakonec stala skoro dvouhodinová, ale nikdo z nás si toho ani nevšiml - jednak to bylo strašně zábavné a zajímavé, mezitím padaly různé historky odjinud, i o Pavlíčkovi, či naopak špeky na manžele...

Jo a tady stránky právě plavby kolem světa, chystám se to aspoň trochu pročíst :) http://www.plavbakolemsveta.cz/

No a potom předstoupil i sám polárník, ale na nějakou dlouhou přednášku už nebyl čas, takže nám pověděl jen pár základních informací o stanici Eko Nelson na Antarktidě (kde "chataří"), o projektech, které se tam dějí, jak tam trénujou přežití i děti a staroušci, pár historek o Halíkovi s Orkem a potom hlavně jak máme sami přijet. Nejdřív tedy absolvovat Pavlíčkův kurz přežití moře-řeka-ledovec, ať zjistí jak jsme odolní a můžeme vesele jet. A pak už nám házel nápady, kam máme jet, či kam nás může sám poslat na průzkum (Rio přístí rok!?)...Pak zase pár veselých antarktických historek od Denkových a už se to zvrhlo jenom ve vyptávání, takže jsme si šli chvíli povídat s Pavlíčkem a vyzvídat. :)

No a pár důležitých poznámek na konec :-D - nekupujte si spacák z kajčího peří, klidně jezte žáby i s kůží, pracovní boty ever a bunda z OBI k tomu, a když pracujete na horské chatě, nikdy nescházejte do údolí. A hlavně nezapomeňte, že: Na Eiffelovky a Louvry budete mít čas v důchodu, ty tady budou pořád. Jeďte do divočiny, dokud ještě nějaká existuje.
A můj poslední postřeh, který se stále víc potvrzuje? Opravdu svobodného člověka poznáte podle očí...jo a Pavlíček nemá malého psa, což trochu vyvrací jednu dřívější teorii o dobrodruzích...

A úplně nakonec stránky polární stanice: http://www.econelson.org/ a sdělení, na které jsem přišla až nyní - Pavlíčkovi je 70 (!) let, prostě šílené, hádali byste přinejmenším o 20 míň...

Závod tří vrchů - Šumava (2.-4.11.2012)

Po roce opět jeden skautský brutál...

Jak se oficiálně píše, jde o extrémní závod dvojic, takže jsme opět s Janem onu dvojičku vytvořili a vydali se směr Šumava ten extrém pokořit - a hlavně si uzdravit pošramocenou čest z loňského neúspěchu.

V pátek ráno ještě strávíme pár hodin na stěně, abychom třeba náhodou nebyli vyspalí a odpočinutí, bavíme se dlouhým vyvařováním, takže se nakonec ani nestihneme trochu vyspat dopředu, jak jsme měli původně v plánu a už se u hlaváku srážíme s Ondrou a Móňou, kteří nás berou do Volar autem. Pátek navečír z Prahy, takže cesty jsou samozřejmě pěkně zacpané, ale před devátou dorážíme na místo srazu, vyzvedneme si trička a jiné registrační a propagační věcičky, chystáme věci na závod, zakreslujeme zakázané území, večeříme a úderem desáté je tady oficiální zahájení. Předstupuje kdo jiný než Kulda, zopákne nám pravidla, dozvíme se děsivou věc, že tento rok se startuje už ve čtyři (!!) hodiny ráno a všichni jdeme radši pomalu spát.

Půl čtvrté ráno, budíky zvoní všude kolem, tak teda taky pomalu otvíráme oči, snažíme se aspoň trochu nastartovat snídání, automaticky se oblíkáme a vyklopýtáme ven do deště (přesně tak, prší!) a ve čtyři je vše zahájeno a je nám oznámeno první stanoviště - vytahujeme mapu a hledáme Stožeckou kapli. Je to pořádný kus, volíme trasu - i když teda kvůli národnímu parku se nám zas tolik možností nenaskýtá, takže prostě po barvičkách přes Dobrou až ke kapli. Jako první úkol nás čeká šifra, tedy přesněji uhodnout přísloví podle obrázků - a tady máme, naprosto nečekaně díky Facebooku, výhodu a kromě jednoho máme hned všechny napsané a můžeme uhánět dál. Další stanoviště jsou Jelení vrchy a tu nám dochází, že to letos asi nebude moc sranda, protože je to pěkně dalších 12 kiláků. Pomalu svítá, takže už z té Šumavy i něco vidíme a na Jeleních nás čeká opičí dráha - ve dvojičce jsme svázání za ruce, do pusy si každý strčí pingpongáč a pak se plazíme, podlézáme a nakonec pobíháme, abychom vyřešili zvířátkovou rovnici. Vyplivneme míček i řešení, kterým je sova, necháme se od konkurence nakrmit hruškovýma buchtama a společně vyrážíme na zdejší nejvyšší horu - Plechý. Nálada je skoro výletnická, počasí dokonalé, cestou podél Schwarzenberského kanálu až k Plešnému jezeru a potom po Vyhlídkové cestě nahoru na Plechý.

Nahoře už se počasí trochu pokazí, přesněji vítr a mlha, přes kterou jde vidět jen na pár kroků, o nějakých výhledech nemůže být ani řeč, takže si jen v rámci úkolu rychle zarybaříme a vyrážíme rychle dál. Cesta vede po hranicích s Rakouskem, ze začátku vhodná spíše pro kamzíky, ale pak už klesáme o něco méně strmě až k mostu v Nové Peci. Těsně před stanovištěm se zase potkáváme s Tomem a Izzym, kteří se viditelně stávají pořádnými soupeři a navzájem se budeme hecovat celý zbytek závodu. Stanoviště u mostu, takže nelze čekat nic jiného než lodičky - bereme pádlo, vestu, loď a vyplouváme na Vltavu hledat most a počítat koule. Pohodová projížďka, rychle posvačíme, najdu schované ponožky, dostáváme kus mapy, protože další stanoviště se na té naší nenachází a vyrážíme na další vrchol, kterým je Knížecí stolec. Vrchol se nachází ve vojenském újezdu Boletice, cesta možná pouze po značce, což v praxi znamená, že se trmácíme dalších asi 12 kiláků po betonu a pěkně nás to štve. Knížecí stolec je takový holý kopec, jakésik skalky nahoře a potom rozhledna, která se také stává místem dalšího stanoviště Prasárny. A pro tentokrát rozhodně dostává svému jménu, protože je to pořádně prasácký úkol, alespoň pro nás. Jde o jakousi formu člověče, kdy jeden člen týmu představuje figurku a druhý ho posouvá po hracím poli tak, že různým způsobem vybíhá schody na rozhlednu - obyčejný běh znamená jedno políčko, snožmo dvě políčka a po jedné noze tři políčka. Když se tu ovšem na plnění úkolu potká víc týmů, dochází jako v člověče i k vyhazování - jednak když vás někdo vyhodí z políčka nebo když je hráč předběhnut na schodech. A my vychytali najednou plno jiných týmů, takže chudák Jan pobíhá celých 15 povolených minut, pořád se navzájem vyhazujeme a úkol plníme těsně před koncem. Parťák je potom pěkně naštvaný a zralý na kolaps, takže radši hned vyrážíme a sbíháme dolů. Což je další perlička, protože musíme skoro celý ten beton zase sejít zpět, abychom zamířili pořádnou oklikou na stanoviště Pod korunáčem.

Hned za cedulí konec vojenského újezdu zatáčíme do luk a bereme to pěkně vzdušnou čarou, prodíráme se mokřady a vylézáme na žluté, pomalu se stmívá, ale i přesto naměřujeme azimut a míříme přímo vzhůru skrz les a vynořujeme se těšně před dalším stanovištěm. Na z3v samozřejmě nmůžou chybět nějaká ta lana, takže tady je máme - jedná se o houpačku, jeden houpající a druhý rozhoupávající a úkolem je rozhoupat a zazvonit tak na zvoneček opodál. Při mé váze máme splněno asi za minutku, odevzdáváme náčiní, opět potkáváme oblíbenou dvojici, kteří už jsou z nás poněkud nervózní a vyrážíme dál. K našemu velkému překvapení není dalším stanovištěm vrchol Boubín, ale základna ve Volarech, což sice znamená, že už jsme skoro u konce, ale taky vyvolává dotazy, kde že jsou vlastně ty tři vrchy... Jsme strašpytlové a nechceme se opět ztratit cestou z posledního stanoviště, takže radši volíme cestu obklikou najistotu. Cestou dolů už se začínají projevovat našlapané kilometry, alespoň mě už závěr nešlape ani trochu dobře, cílová rovinka se mírně blíží plížení.

Ale to už máme na dohled základnu s posledním stanovištěm, kterým je sestřelování kelímků prakem, dáváme dva z šesti pokusů a míříme dovnitř, abychom nahlásili návrat. Z předposledního stanoviště, kam jsme dorazili jako 13. se nám kvůli obklice podařilo propadnout na místo 22., ale stejně jsme víc než spokojení, protože v nohách máme kolem 75 km za skvělý čas...

Jo jsme v cíli! Takže zout boty, odplížit se do sprchy, spapat zaslouženou gulášovku a pak už jenom padnout na karimatku a vůbec se nehýbat..

Ráno nás čekají obrovské hromady koblížků ke snídani a k nim vyhlášení výsledků. První naprosto očekávaně Bratr Atlet s Požíračem a jejich dvouhodinový náskok, vyhlášení prvních deseti, první dívčí tým, samé fotografování, závěrečné "proslovy" a jubilejní 10. ročník Závodu tří vrchů je za námi...

Skauti pro rozvoj

Skauti pro rozvoj je projekt z dílny Katedry rozvojových studií UP v Olomouci pro všechny skautíky, které trošku zajímají témata jako humanitární pomoc, multi-kulti, globálně-rozvojové vzdělávání a podobná vznešená slovíčka. V praxi se jedná o sérii čtyř víkendovek, zaměřených vždy na jedno téma - plno teorie i praxe, kterou pak můžeme použít ve svých oddílech. A všechny informace, které načerpáme, pak budeme moct použít příští rok v létě během praxe v Moldavsku..

..rozvinutí účastníci..

První víkendovka zaměřená na téma multi-kulti výchova proběhla už dávno dávno v dubnu a rozhodně byla skvěle motivační. Témata jako předsudky, cizinci u nás, romská problematika, sociální vyloučení - formou přednášek, videí, ale hlavně aktivit, které jsme si sami vyzkoušeli. A v neposlední řadě se skvělým jídlem, vždy z jiného koutu světa.

Druhou víkendovku jsem bohužel nestihla, protože jsem pobývala na Naději a třetí se uskutečnila nyní v půlce října. Tentokrát na téma Humanitární pomoc a rozvojová spolupráce. Nejdřív jsme se zabývali samotnými těmito pojmy, co znamenají a jak se liší, jejich historie. Sobota začala aktivitou venku s názvem Nákaza a následovala skvělá přednáška pana Dušana Brinzanika z Lékařů bez hranic. Potom další velká hra Reportéři z Ledlu a přednáška o rozvojové spolupráci v Pákistánu, aktivity Vězňovo dilema a něco prakticky o projektu Postavme školu v Africe. A navečer Markéta Kutilová z Člověka v tísni a něco o projektech v Kambodži, pro mě asi nejzajímavější přednášející a vůbec téma. V neděli nás čeká Jirka a něco obecně o české rozvojové práci, česká PRT v Afgánistánu, Mongolsko... Všechny témata a aktivity jsou strašně zajímavé a program je šíleně nabitý - v hlavě mi však zůstává tolik myšlenek a zajímavostí, největší přínos však má, že se setkáváme s opravdovými odborníky a lidmi s dlouholetými zkušenostmi, kteří se už vymanili z prvotního nadšení typu "teď spasím svět" a ukazují nám tak opravdovou realitu i samotné pomoci (má to vlastně cenu? I přese všechno prostě má!). A nakonec aspoň malé poděkování Jirkovi, že to všechno organizuje :)