Držíce se předsevzetí z loňského roku, že už nikdy nechceme trávit příchod nového roku jinde než na hřebenech hor, zavedly nás letos naše kroky do Nízkých Tater. Tentokrát řešíme shánění dalších účastníků i celkem dopředu, ale stejně je osazenstvo až do poslední chvíle nejisté - konečná verze ale zní Jan a já, Kulda, Kokos a přírůstek na poslední chvíli Klusajda. Vybavujeme se pořádně, protože předpovědím o slunečném počasí nikdo z nás nevěří, obstaráváme sněžnice, plánuje trasu a může se vyrazit.
 |
| Prostě výhledy a slunečno..no věřili byste tomu? |
Dvě hodiny v noci a my se společně s Kokosem setkáváme na místě plném podivných individuí, tedy nádraží Svinov. Aby byla atmosféra ještě příjemnější, z paní za okýnkem "Prodej jízdenek" se vyklube děsně hloupá osoba, která naše zjišťování nejlevnější varianty jízdenky přeruší výkřikem "ať si laskavě pohneme, protože nám ten vlak jede už za chvíli" - což ve skutečnosti znamená asi 15 minut - a potom se nám snaží vnutit i zpáteční lístek s takovou vehementností, jako by z toho měla sama nějaký podíl. No každopádně nasedáme i do správného šíravského vagónu, okamžitě zaléháme na sedadla i do zavazadlového prostoru a snažíme se aspoň trochu vyspat, protože předtím jsme to teda nestihli. Po slabých třech hodinkách vystupujeme v Ružomberku a za chvíli přijíždí i autobus z Brna a náš expediční tým je kompletní. Čekačka necelou hodinku, nasedáme do autobusu, nastává velké svlékání, oblékání, převlékání a na poslední zastávce v Liptovskej Lužnej se vyvalíme ještě skoro do tmy. Žlutou není problém najít, takže náš výlet může začít - čeká nás tak dvouhodinový výšlap na hřeben. Všechno pracně oblíknuté jde po malé chvíli zase dolů, naopak přijde čas na nasazování sněžnic - teda ne že by tu toho sněhu byly zrovna kupy, ale rozhodně to chůzi o něco ulehčí.
 |
| Zátiší s lopatou |
Ocitáme se v Sedle pod Skalkou, no ne že by to šlo poznat, protože kolem je pěkná mlha a vydáme se po hřebeni. Za chvíli se ale vyjasňuje a nás čekají parádní výhledy, ovšem v kombinaci s pořádným vichrem, který nás ztrhámá z cesty, krade rukavice a vůbec činí chůzi značně nesnadnou. Za první návějí zapadneme konečně do závětří a posilňujeme se toasty vyhřívajíc se na sluníčku. Potom ale zpět do vichru a stoupáme na Latiborskou holi, dál přes jinou holi až na Ďurkovou a naším posledním vrcholem pro tento den se stává Chabenec. Po cestě dolů se začínáme rozhlížet po nějakém místě na spaní, žádné dobré místo na dva stany, jak jsme taky očekávali, samozřejmě nenacházíme, takže jednu takovou zasněženou hroudičku kamení prohlásíme za závětří a dáváme se do lopatování, abychom místo na stany udělali aspoň trochu větruodolné. Vykopáváme, jenže sněhu je tu pomálu, takže se poté dáváme spíš do stavění sněhové zdi (v Kokosově případě se z toho do rána stanou opravdové hradby). Poté konečně zalézáme do relativního tepla, pokřikujeme na sebe ze stanů, vaříme a ihned po jídle asi kolem osmé hodiny usínáme. V noci se dost zákeřně otočí vítr, takže veškerá naše stavitelská činnost vyjde nazmar, někteří v noci dostavují zábrnu, kolíkují stan, ale mě osobně teda vítr moc ze spánku nevytrhnul, takž spím pokojně až do rána.
Den pondělní, toho roku poslední
 |
| Je to tu, zase rok za námi, nový před námi |
Vstávání nám ráno moc nejde, probouzíme se asi až kolem půl deváté, viditelně nám dal předchozí den docela zabrat. Žádný spěch, snídáme, balíme a při odchodu za sebou zanecháváme sněhový hrad - už by jen stačilo dodat ceduli "ne, na tomto místě rozhodně nikdo nestanoval v národním parku". Dnes nás jako první čeká výstup na Kotliská a poté přes Krížské sedlo na Poľanu. Vzhledem k pozdnímu startu není času nazbyt, Kokos mizí někde v dáli, Kuldovi se rozpadá sněžnice, takže ji na zbytek cesty elegantně doplňuje špagátkem, děsně fouká a zároveň je prostě dokonalé počasí, slunečno až za roh. Stoupáme na Dereše, správný vrchol sice míjíme, ale výhledem se kocháme stejně. Potom už jenom kousíček a jsme na Chopku, najednou všude kolem plno lyžníků, chata přetéká lidmi, ale stejně se nacpeme aspoň na chodbu do tepla. Lidí plno, času málo, takže si ani nedáváme kyselicu, jenom zbaštíme nějaký ten sýr s názvem slovenský či domácí klobásky, díky kterým nás zaručeně stopuje smečka slintajících medvědů, fungujeme jako dveřníci a snažíme se vymyslet, kdeže to dnes složíme hlavu. Mapa nám moc neporadí, takže radši vyrážíme, Kokos vepředu s lopatou, někteří to ještě vezmou přes vrchol Chopku, jiní pěkně okolo a v Demänovskom sedle se zase všichni shldáváme. O kousek dál nás už čeká začátek výkopu, průzkumná skupinka to jde ještě okouknou dopředu, ale vrací se s prázdnou, tak se můžeme zase prhnout do sněhových piškutálií. Pod sněhem nacházíme pár zakeřných šutráků, až to skoro vypadá, že dva stany se tu prostě vlézt nemůžou, ale všechno dobře dopadá a tentokrát jsme to my dva a náš stan, kdo se ocitá za obrovskou sněhovou hradbou. Po neúspěšných snahách o zorganizování nočního výšlapu na Ďumbier, který se pravda občas nalézá docela v mlze, zalézáme na přípravu večeře, abychom se o něco později trošku namáčknutí zase slezli v jednom stanu. Kulda se vytasí se svou cestovní sadou panáků, připravujeme chlebíčky ala "co batoh dal", dojde i na výrobu šampaňského, neboli snaha nacpat co nejvíc šumáků do láhve s vodou, voďácké historky atd. Něco po desáté si radši nastavujeme budíka a do půlnoci proklimbáme - jak to asi může jít čtyřem lidem ve stanu pro dva. První vzdálené výstřely, oblékáme na sebe asi všechno oblečení, co s sebou máme (leč poučení, že ve trojech ponožkách se už do zmrzlých bot opravdu nedá nacpat), popadnout prskavky, panáky a hurá do vichru. Čeká nás parádní rozhled do údolí, kde se rozprskávájí tisíce barevných světýlek, z Chopku se přidávají a vypadá to jako barevná sopka, takže nemůžeme být pozadu a poté, co se nám podaří zapálit první prskavku, už odpalujeme jednu za druhou. Dochází samozřejmě i na přípitek domácí slivovicí, nějaká ta přání a nový rok je definitivně tady.
 |
| Naše sněhové výtvory na stany :) |
Den úterní, novoroční
Ráno se donutíme vstát už v sedm (teda v našem případě málem ve čtyři, protože můj mobil je tou zimou úplně pomatený), vločky jíme suché, protože bombě se v té zimě taky moc nechce hořet a vyrážíme pokořit tu nejvyšší horu.
 |
| Ďumbiéří skupinovka |
Batohy necháváme na rozcestí a na vrchol vyrážíme jenom na lehlo, cesta asi tak 20 minut. Nahoře jak jinak než děsný fučák, takže ani nelezeme na kamenné pomníky, Vysoké Tatry jako na dlani, prskavkové pozůstatky silvestra, který tu nějaký šílenec slavit, společné foto a zase pěkně dolů. Posilňujeme se vločkových a cibulovým čajem vydáváme se lavinovým kotlem do údolí. Sněhu na tři palce, riziko laviny tak nulové, ale sněžnice nám sloučí aspoň jako mačky, protože jinak by se člověk ocitl dole o mnoho rychleji než by mu bylo milé. Takže prostě děsně dlouho škobrtáme dolů, nabíráme vodu z potoka a pořád jen dolů, dokud se neocitneme na Lůčkách. Najednou nás to vyplivne na cestu a našemu horskému dobrodružství je konec. Začíná však jiné - jak se dostat domů. Autobus jede asi za čtyřicet minut, ale stejně se dáváme po skupinkách do stopování směr Liptovský Mikuláš, preventivně se loučíme, kdybychmse už nepotkali. Kokos jako první chytá stop tak rychle, že zapomíná i hůlky, Klusajda s Kuldou jedou o chvíli později a my máme taky štěstí chvíli před autobusem. Necháme se vyhodit ještě před Mikulášem, protože bychom stejně na nádraží čekali pěkně dlouho a zkoušíme štěstí dál. Stojíce už téměř na dálnici chytáme stopa před Ružomberok a říkáme si, že to musíme dotáhnout aspoň do Žiliny, protože se nám fakt nechce šlapat na nádraží. Trvá to děsně dlouho, už skoro propadáme trudomyslnosti, ale nakonec když to už skoro vzdáváme nás bere chlapím až do Žiliny. Na nádraží nástává shledání s Kokosem, vlak nám jede parádně asi za dva minut, usazujeme se v kupéčku a tu se objevují i zbylí dva členové výpravy. Z radosti ze shledání se všichni zouváme, popíjíme láhev vína a je nám hej, že to všechno tak pěkně dopadlo.
Žádné komentáře:
Okomentovat