Opět celkem útlá knížečka významného izraelského spisovatele obsahuje dvojici novel Až do smrti a Pozdní láska. Ač se zdá, že tématem, dobou i postavami si snad ani nemůžou být vzdálenější, přece jen je tu možné najít několik společných bodů. Oba příběhy jsou zejména vyprávěním o nenávisti k židům, jsou ukázkou židovského vnímání světa, vlastní identity a postoje k nenávisti.
Až do smrti
První z próz se odehrává na konci 11. stol. a je příběhem putování francouzského šlechtice Guillaume de Touron a jeho družiny do Svaté země. Za osvobození země a očištění a spásou vlastní duše. Pouť družiny se vznešeným cílem se ale postupně mění v orgie násilí vůči židům a boj o vlastní přežití. Případné nezdary a špatná nálada uvnitř družiny jsou přičítány přítomni žida v jejím středu a jeho hledání se stává až fanatickou záležitostí, na níž nejeden účastník doplatí životem. Nenávist graduje v nelítostném zacházení s obyvateli židovských osad, kterými družina prochází, rabování, vraždění, vypalování... Na cestě poutníky přepadává zima a jsou nuceni uchýlit se do zdánlivého bezpečí polorozpadlého kláštera, uvezněni sněhem nejsou schopni zajistit si žádnou potravu a pomalu se rozvíjí drama způsobené hladem, zimou, vyčerpáním a šílenstvím způsobeným bezvýchodností situace. Jeruzalém se stal pouhým snem, vidinou ráje v nedosažitelné dálce. Sám Guillaume umírá aniž by se mu přiblížil.
Pozoroval své lidi. Pozoroval každého z nich, jejich výraz a pohyby těla během jídla, her, spánku i jízdy na koni. Má vůbec smysle hledat znamení v tak konkrétní podobě? Co je na židu židovského - určitě ne tvar či podoba, ale nějaká nehmatatelná vlastnost. Rozdíl netkví ani v hnutí mysli. Snad je to jen hrůzná a zákeřná přítomnost. Což není podstatou zrady vetřít se, být ve středu, splynout, zapustit kořeny a růst v tom, co je nejvíce chráněné? Jako láska. Jako splynutí těl. Je mezi námi žid. Snad se rozptýlil a pronikl do nás, část do toho a část do onoho a už jsme nakaženi všichni bez vyjímky.
Na příběhu je šokující zejména míra nenávisti, kterou byli křesťané schopni vůči židům pociťovat. Příběh si sice nečiní nárok na historicitu, ale se znalostí dobových událostí je zřejmé, že přesně vystihuje možné události a především myšlení lidí. Židovství je zde bráno jako ztělestění naprostého zla, žid nemusí být ani přímo zosobněn - nejedná se o nenávist k určitým lidem za jejich činy, nenávist nabývá mnohem širšího záběru, nenáviděno je samotné židovství pouze pro svou existenci.
Pozdní láska
Pozdní láska je monologem Šragy Ungera, stárnoucího telavivského kulturně-politického aktivisty, který je posedlý myšlenkou nebezpečí hrozícího světovému židovstvu ze strany sovětské režimu. Snaží se ze všech sil, aby si izraelský stát uvědomil ohrožení zejména ruských židů, každý týden vyjíždí na přednášky do okolních kibuců a informuje tak obyvatelstvo. Je pobouřen laxním přístupem státu, a nucen k odchodu do méně "náročné" pozice, neochoten se vzdát své "záchranné mise".
A zde, přátelé, se opět vracíme k jádru věci: k nenávisti vůči Židům.
Představte si, prosím: hubený a bezelstný Dimitrij jde takhle zvečera uličkou okolo synagogy, píská si nějakou veselou melodii - opravdu nemá nic špatného v úmyslu. A pak nakoukne do synagogy a za oknem uvidí malé lidské postavičky, jak se usilovně kývají dopředu a dozadu. Zevnitř mu k uším doléhá jakési hluboké a táhlé skučení. Přestane si pískat. Míťu, přátelé, přemůže soucit: takové ubohé duše, cítí Míťa ve svém srdci, nemůžeme nechat jen tak bezdůvodně vzlykat a lkát, jako bychom byli v Palestině u Zdi nářků, a ne v Moskvě v Gogolově ulici. A navíc ty jejich věčné spekulace s krví a mlékem matičky Rusi.
Dokáže snad Míťa umlčet toho ďábla, který mu sedí v duši a usedavě vzlyká?
A tak se, přátelé, Dimirij najednou sehne, potmě sebere kámen, zlobně ho potěžká, něco zamumlá, rozhlédne se na obě strany...a mrští ho vší silou zaskleným oknem dovnitř. Pak vezme nohy na ramena a srdce mu přetéká radostí i žalem.
Přesně takhle to je.
Pozdní láska
Pozdní láska je monologem Šragy Ungera, stárnoucího telavivského kulturně-politického aktivisty, který je posedlý myšlenkou nebezpečí hrozícího světovému židovstvu ze strany sovětské režimu. Snaží se ze všech sil, aby si izraelský stát uvědomil ohrožení zejména ruských židů, každý týden vyjíždí na přednášky do okolních kibuců a informuje tak obyvatelstvo. Je pobouřen laxním přístupem státu, a nucen k odchodu do méně "náročné" pozice, neochoten se vzdát své "záchranné mise".
A zde, přátelé, se opět vracíme k jádru věci: k nenávisti vůči Židům.
Představte si, prosím: hubený a bezelstný Dimitrij jde takhle zvečera uličkou okolo synagogy, píská si nějakou veselou melodii - opravdu nemá nic špatného v úmyslu. A pak nakoukne do synagogy a za oknem uvidí malé lidské postavičky, jak se usilovně kývají dopředu a dozadu. Zevnitř mu k uším doléhá jakési hluboké a táhlé skučení. Přestane si pískat. Míťu, přátelé, přemůže soucit: takové ubohé duše, cítí Míťa ve svém srdci, nemůžeme nechat jen tak bezdůvodně vzlykat a lkát, jako bychom byli v Palestině u Zdi nářků, a ne v Moskvě v Gogolově ulici. A navíc ty jejich věčné spekulace s krví a mlékem matičky Rusi.
Dokáže snad Míťa umlčet toho ďábla, který mu sedí v duši a usedavě vzlyká?
A tak se, přátelé, Dimirij najednou sehne, potmě sebere kámen, zlobně ho potěžká, něco zamumlá, rozhlédne se na obě strany...a mrští ho vší silou zaskleným oknem dovnitř. Pak vezme nohy na ramena a srdce mu přetéká radostí i žalem.
Přesně takhle to je.
