Amos Oz - Fima

Další román mého oblíbeného (v překladu Jiřiny Šedinové), tentokrát laděn do hořkokomického nádechu, zdánlivě ospalý a rozvleklý, ve skutečnosti však ani na chvíli nenudící a až k frustraci autentický. Je příběhem několika dnů v životě stárnoucího Efraima i celého Jeruzaléma.

Efraim (čili Fima), pracující jako recepční na gynekologické klinice a příležitostně si přivydělávající publicista, je nenapravitelný snílek, trochu šlemíl (řekněme třeba nešika) a hlavně vášnivý polemik. Fima dokáže strávit dny čtěním novin a posloucháním zpráv a poté nepřekonatelně debatovat o součásné žalostné situaci izraelského státu - svolává imaginární ministerské porady a vždy nejlépe ví, jak by se mělo zakročit, ale kromě článků a diskuzí s přáteli není schopen sám nic udělat. Nedokáže se povznést nad toto plané fantazírování, i přestože považuje tuto pasivitu k viditelnému mravnímu úpadku za hřích - avšak čtenář, který může sledovat všechny jeho myšlenkové pochody vidí, že Fimovy úmysly jsou dobré.  Fima, který je sužován nadcházejícím stářím a svých stagnujícím životem, snažíce se o nekonečný nový začátek smysluplného života a nalezení "třetího stavu", který je ovšem pouhým ideálem onoho lepšího života.

Fima žije svůj život s neschopností zvládnout každodenní rutinu, starý mládenec v obětí svých případných milenek a přitom toužící po své bývalé ženě Jael. Jaelina syna Dimiho, introvertního přemýšlivého a až příliš inteligentního chlapce, si Fima neskonale zamiluje a po čase si k němu i chlapec vypěstuje jistý vztah, i když jej považuje trochu za bláznivého šaška. Jael však netouží po bližším kontaktu, na což Fima příliš nedbá a vždy se dokáže pod nějakou záminkou pozvat. I ostatní Fimovi přátelé sice uznávají jeho rozhled, ale jeho nečekané návštěvy či telefonáty s potřebou diskuze nad aktualitami, jim nejsou vždy po chuti.

Fima se svou polemikou staví na stranu mírového řešení konfliktu s Palestinci a odráží tak i Ozův vlastní postoj.

Paní Scheinmannová byla plná podezření. Rozhlédla se kolem, jako by se bála uřknutí, a plaše odpověděla: "Čemu my rozumíme? Ať o tom rozhodnou ti velcí. Generálové z naší vlády. Jen ať jim Bůh dá zdraví. A hodně rozumu."

"Neměli bychom Arabům v něčem ustoupit?"

Jako by se bála špionů, komplikací i pouhých slov, vrhla pohled na dveře a záhyby závěsu, který odděloval místnost od kuchyně. Hlas jí klesl až k šepotu:

"Je potřeba trochu soucitu. To je všecko, co potřebujeme."

Fima naléhal:

"Soucitu s Araby, nebo s námi samotnými?"

Opět se na něj usmála s koketní bázní, jako venkovská dívka, kterou zaskočili otázkou na barvu jejího prádla nebo na vzdálenost ze země na měsíc. Odpověděla zchytrale a s půvabem:

"Soucit je soucit."

No, ne že by tato ukázka byla nějak přímo reprezentativní pro dílo, je to pouze příklad z miliónu chasidských příběhů a vtipů z repertoáru Fimova otce Barucha, ale po přečtení se mi prostě mihl úsměv na rtech a mile mě pobavil:

...nějaký idiot anarchista v noci namaloval na zeď kostela heslo: "Bůh je mrtev - podepsán Friedrich Nietzsche." Tím myslel toho bláznivého filozofa. A příští noc přišel ještě větší chytrák a napsal tam: "Friedrich Nietzsche je mrtev - podepsán Bůh."
Baruch je úspěšný obchodník a majitel kosmetické továrny, úspěšný a usedlý muž, a stejný život by požadoval i po svém synovi, kterého ale při jeho věku nepřestává i finančně podporovat.


Kniha ve mě nejprve vyvolávala pocit, že dozvědět se něco o životě kterékoliv z vedlejších postav by bylo mnohem zajímavější než sledovat donekonečna myšlenky sečtělého staříka, ale pak přichází zlom. Fima vzbuzuje soucit a sympatie, a vy cítíte účast na jeho malicherné tragičnosti - pochopení pro tu zbytečnost snažení a nenávist k vlastní slabostí, kterou musí každý někdy pociťovat. A když pak přijde ještě uvědomění, kolik vypovídá pohled do života tohoto židovského ateisty o postojích a situaci lidí a celého Izraele, přechází apatie do zájmu a smutného povzdechnutí. Co dodat? Pocit, že Oz nemůže na poli literatury zklamat, stále narůstá.