úterý 24. dubna 2012

Moravice (21.-22.4.2012)

No tak tady nás máme aspoň z dálky, v popředí Brigantina
No vzhledem k tomu, že už jsem se svému milému přiznala k navštěvování kurzu vodní turistiky ve škole, nemohla jsem se z účasti na této akci nijak vymluvit (ale ne, zas tolik si nestěžuju). Moravice je tradiční eskadrovská akce, sjíždí se v daný termín od Kružberku až do Ostravy k loděnici v našem případě (to už je tedy Opava, abychom byli přesní). A protože jsem už velká holka, vzali jsme letos na kanoi oproti loňské pramce. No první den byla samozřejmě zima, já na háčku jsem úplně mokrá, furt něco přenášíme, zachraňujeme potopenou pramku atd. Večer přistáváme pro mě neznámo kde, trochu se ohříváme u ohně, kde mimo jiné probíhá soutežní vaření - letos s těstovinovou tématikou. Adminův šílený proces výroby se vyvrbí v docela poživatelné jídlo, těstovinky s rajskou omáčkou jsou naprosto boží a my se snažíme o zapečené těstoviny s vajíčkem (osobně považuji za největší úspěch, že jsme dokázali udržet ty vajíčka v loďáku celý den nerozbitá!). Pak už se jenom halekají voďácké "písně" a hop spát.
No druhý den je samozřejmě taky zima (což samozřejmě těm šílencům nebrání, aby naskákali do vody na rozcvičce), i když o něco měnší. Já se ovšem trochu nuceně ujímám kormidla a Jan je velmi překvapen, že se neplantáme od jednoho břehu k druhému, hlavně jsem aspoň trochu suchá. Voda, voda, samá voda, občas opilí trampové, voda, jez, pádluj pádluj, koníčkujem či přenášíme, furt voda až náš výlet spěje ke konci.

úterý 17. dubna 2012

Něco o Week of Live (interně prosím WOL!)

Mám za sebou druhý TÝDEN ŽIVOTA za objektivem fotoaparátu, takže by bylo třeba povědět něco málo o tomhle projektu. A vůbec to není natruc jednoho milému...

WOL je projekt založený českým fotografem Adolfem Zikou, leč pomalu a jistě se šíří do celého světa. Hlavní myšlenkou, jak název napovídá, je zachytit jeden týden života určitého člověka. Každý den je poté prezentován sérií devíti fotografií, které vytvoří jeden obraz a měly by dostatečně vypovídat o dění daného dne. Teď si řeknete, "prrr devět fotek, to přece nic není", ale realita je o něco jiná, když chce člověk dělat během dne i něco jiného než fotit. Každopádně pan Zika je "úplně nejvíc týpek", protože takto nafotil celý rok (a to je opravdu sakra hodně fotek!)

A Míša si řekla, že zase trochu opráší tu hrstku fotografických zkušeností a bude fotit, co to půjde, protože cvičení dělá mistra a že si bude všímat světa kolem sebe a zachycovat to i pro ostatní.
Takže nezbývá než přidat odkaz a zakončit slovy: "čile do toho!".

Oficiální stránky WOL:

www.weekoflife.com/


Míša´s life:


Ukázka mozaiky, tentokráte prosím středa..

čtvrtek 12. dubna 2012

První jarní dýchánkovský výpad (11.4.2012)

A zde máme ty dva nezdolné skauty :)

A máme tu letošní první spaní po širákem! 


Aneb Dýchánek vyhlašuje souboj lenosti a nemocem tím, že se vydá jednou týdně přespávat do lůna přírody. A jak nám dopadá první pokus? No úspěšně, i přes nevysokou účast, celé tři kusy Dýchánků. S Tiborem se vydáváme směr lom Hády, Amazoňan nás snad dožene na místě, neb rozjezd nedostihl. A my pádíme a pak pod hvězdami ležíme a čekáme, zbloudilec nikde, zato se objevují psi a rozliční lidé, schováváme se a putuje za světlem na skále až se nakonec šťastně shledáváme a hledáme místo na ulehnutí. A pak už jen za účasti paní medoviny povídáme a usínáme.

Ráno nás čeká sychravo, ale déšť se objevuje až když docházíme na zastávku, takže tu máme šťastný konec, tradadadáá.

Takový jarní výlet (6.-8.4.2012)

JO!
Den volna navíc ve formě zameškaných svátků velikonočních, takže dva horomilovníky nenapadá nic jiného, než jít se ztratit do hor. Původní plán neznámých Novohradkých hor byl přehodnocen a my se vydáváme spíše trochu na sever - přesneji směr Liberec a hory Jizerské. S vidinou jarního deštivého výletu si Míša suverénně zapomíná pláštěnku, což se nakonec ukáže jako ne zas tak špatný nápad.
Míša se vydává v páteční ráno směr Praha, aby se před výšlapy stihla ještě zničit na stěně s panem stromolezcem a odpoledne už tradá na žlutých kolech směr Liberec. Na nádraží jsme vyzvednuti dvěma ochotnými slečnami a už se vezeme pod ten jejich kopec, co tam prý vlastně není. Neztrácejíc ani minutku šplháme jak veverky vstříc vysílači v mlze. Z vrcholku Ještědu se nám samozřejmě naskýtá úžasný výhled na ...ano je to mlha.
Večerní program se naskýtá v podobě vycházky po městě s přívětivým mrholením a i přes tyto nepříznivé podmínky je Míša jako učarována. Proč, proč? Protože našla své město, jakoby se vrátila domů, prostě se jednoduše zamilovala do onoho místa - těžko vysvětlitelné, ale pravda ve všech ohledech. :)
Tato fotka je naprostý padělek, protože je na ní slunečné počasí!
A máme tu ráno, jak jinak než sychravé na výletě s "Drahým prokletým". Nápad zůstat celý víkend v posteli se kategoricky odmítá a my se ocitáme v Jizerském podhůří. A už šlapeme hore, začínají se objevovat první skály a nálada stoupá a stoupá, protože je tu prostě nádherně, my samozřejmě nevolíme vždy nejjednodušší cestu, šplháme se po skalkách, poskakujeme z kamene na kamene, koukáme z vyhlídek, přemýšlíme o koupání ve vodopádech.. A o kousek výš nám konečně dochází, že pláštěnka bude opravdu naprosto zbytečná věc a začínáme naopak litovat, že jsme si neopatřili sněžnice. Brodíme se sice ve sněhu, ale aspoň občas vysvitne sluníčko a k večeru na Jelení stráni rozbíjíme tábor - jak jinak než na sněhu (a opička lituje, že nemá své skvělé sněhové kolíky, protože to by bylo mnohem lepší!).
Tolik o jarním táboření...
Ráno, stejně jako celou noc sněží...a náš stan je pěkně zasypaný a nám se ani náhodou nechce vstávat, takže se vyhrabáváme až v pozdním dopoledni s prvními běžkaři, což nám ale zas tolik nevadí, protože se rozhodujeme nepokračovat dále do Krkonoš. Takže se vypravujeme do Jizerky s pauzou na polívku, dále na vrchol Bukovce a podél toku Jizery do Harrachova, kde se nám podaří neskutečná věc - tedy že dojdeme na nádr a zrovna jede vlak, no páni! Po neskutečně dlouhé době dorážíme do Liberce, mezitím se snažím přes telefon navést bratra ke koupi lístků na bus, což komplikují tunely, kterých je na trase asi miliarda a já málem vybouchnu. Ale vše se spraví, protože máme čas se ještě projít po městě a nálada je zase veselá až na kost. Zimní přechod končí a tradáá do Práglu!

Odkaz na fotky: