Socpeďácký adapťák (24.-26.9.2012)

No jo, ti pedagogové...

Začátek nového školního roku a pro Míšu to znamená i vstup do nového studia - tak tak od září si vesele studuje další dva obory, jmenovitě Sociální pedagogika a Speciální pedagogika. No a právě z pedagogiky sociální v zájmu pořádného socializování se nám konal i adapťák. Už začátek byl dost veselý, protože o samotné akci jsem se dozvěděla při pobývání na Ukrajině, takže jsem se stihla vrátit ve tři v noci pár hodin před srazem a ty ještě strávila sháněním a vyráběním potřebného vybavení. Dorážím na sraz na nádraží jako vyoraná myš, je mi děsně blbě (což jaksi nepřejde za celý pobyt a mírně mi ho ztrpčuje) a poprvé se setkávám se svými spolužáky - po chvíli nám dochází, že nikoho z pedagogického sboru asi nemáme očekávat, takže kupuje lístek do Skleného nad Oslavou a vyrážíme. Při výstupu už ale objevuje horda potulných a pokřikujících cikánů (ano, přestrojení našich pedagogů) i se slepicí v podpaží, protože celá akce se nese v duchu velkého cikánského putování, a jsme náležitě uvítání. Putování začíná, dostáváme nálepku na čelo, která určuje jak se k nám mají lidé chovat, povídáme a máme zjišťovat odpovědi na podivné otázky ("Jaká je tvoje hustokrutořídká kulinářská slast?" a podobně..), občas zastavujeme na nějaké seznamovačky, seřazovačky, plyvání žvýkaček do dálky, získáváme do opatrovnictví slepici atak. Cesta je to děsně dlouhá, teda asi 10 kiláků, ale po probdělé noci a s tím děsným množstvím aktivit celkem brutál. Konečně ale dorážíme na základnu v Moravci, chvíli hledáme svoje klíčky od chatek a pak konečně oběd.

Prolízačka

Trocha zaslouženého odpočinku a srážíme se venku, vyrábíme přístřešek pro slepici a strkáme hlavy do děr v prostěradle, abychom pověděli, co jsme se o ostatních dozvěděli. Podle podivných kartiček se rozdělujeme do skupinek a prolízíme pavučinou, poslepu se taháme s lany, plácáme čísla a namáháme mozek u vytahování věciček s věcí, na které nesmíme sáhnout. Další velký program jsou Koňské dostihy - zase kartičkové rozdělení do jiných týmů, procházíme si závodní dráhu, vybíráme bankéře, který na nás sází a koně, kteří poběží a začíná první kolo. Každé kolo jiný styl, cirkus parkour či mrtvý kůň, jiný sázejicí, napětí narůstá, taktizuje se maximálně, koně umdlévají, prostě pořádné dostihy. Opět znavení se doplížíme na večeři a po ní zas jedna cigánčina - hledáme nevěstu, dary a skládáme ódy pro cikánského prince, co je tak trošku gay; no přinejmnším je to dost zábava. :) Večer pak samozřejmě zábava volná na baru, s kytárou i bez, já jsem však úplně hotová a mizím spáti dost brzo.

Zelená hamburgerová skupinka v celé kráse

Ráno začíná ala rozcvičkou se šílenými písněmi, rozhodnu se tedy dorazit až na snídani, kterou však nemůžu ani náhodou sníst a začínám přemýšlet, co za podivnou virózu jsem si to z toho východu přivezla. Program začínáme uvnitř, ekonomická hra na světový trh, vyrábíme plno geometrických tvarů, snažíme se je co nejlíp prodat a zvolit nejlepší strategie výroby, aby nás nakonec všechny naprosto rozdrtila Uganda, se svou tajnou diamantovou fintou. Na odlehčenou hra na hřišti se strefováním se do kyblíků, které má někdo přivázané na zádech a poté vyrábění vesmírných modulů pro vajíčko.

Oběd a pak aktivita na celé odpoledne, začínáme pěkně scénkou dvou bezdomovců, kterým se zachtělo něčeho dobrého k snědku a co je lepšího než pořádný hamburger. No a my jsme dobré duše s sociálním cítěním, takže se vydáváme do okolních vesnic, abychom náhodou nebyli k přehlédnutí jsme ve skupince vždy oblečeni jen do jedné barvy, a snažíme se sehnat co nejvíc surovin na výrobu našeho hamburgeru. No aspoň v našem případě to není moc jednoduché, neb před námi proběhli vesnicí jacísi podomní obchodníci, takže lidé nejsou úplně ochotní, někteří nás dokonce označí z jehovisty. Postupně se nám ale začíná sbírat dost podivná sbírka surovin a my uvažujeme, co z toho vytvoříme. Vesnicí nás pronásleduje dědeček se sympatickým svetrem, takže to otáčíme a míříme zpět. Na základně se rozhodneme vytvořit dokonce dva výtvory - sladkou a slanou verzi, sladká s jogurtem a ovocem, hlavním lákadlemslané je smažené vajíčko a cuketa. Výtvory odevzdáváme, jde se na večeři a potom velké ochutnávání. Večerní program mají na starosti letošní druháci, pobíháme po tmě za podivnými cikánskými úkoly, skládáme písně, hrajeme skořápky či házení podkovou a luštíme romštinu, program pomalu přechází do volného až k ránu...
Opět začátek rozcvičkou, potom trocha teorie, protože se dozvídáme plno podrobností o našem budoucím studiu, oborech, předmětech atak dále, ještě nějaký program, co už si nepamatuju a po obědě tradá na autobus (naštěstí ne celých 10 kiláků zpátky) a zítra nadšeně do školy, tak uvidíme jaké to bude. :)

"Mluv se mnou jako s pětiletým dítětem"

УКРАЇНА - UKRAJINA (16.-23.9.2012)

Aneb rodinný výletík na východ...

Ukrajina, původně plánováno tak někdy na červenec, ale pak jednou volá otec: "heleď, tak příští týden jedeme na tu Ukrajinu, jedeš taky?" (pro neznalé, naprostá klasika...). A tak si Míša řekla, že první týden školy se určitě nic extra důležitého nebude dít (no to zas taková pravda nakonec nebyla..), takže samozřejmě jela. Přijíždím z víkendovky, rychle přebaluji věci a se setměním je zde odvoz - Slávek, domovinou na Ukrajině v Praze pracující a občas se domů navrazející, takže se k němu přidáváme nejen na cestu, ale rodinka nás bude celý týden ubytovávat a živit. :)

Den první

No cesta je samozřejmě dlouhá, ale já nacpaná na zadním sedadle vedle obří skluzavky pro prťata doma většinu z ní prospím, takže je to docela pohodové - Bratislava, Budapešť a pak už jen na východ, zastávka na hranicích, kde získávám své první razítko do nového pasu. Našim cílem je malá vesnička Keretsky na Zakarpatské (teda z naší strany samořejmě) Ukrajině, dorážíme tam někdy před sedmou ráno, jsme vřele uvítáni a potom se odebereme k Tániným (Slavkovo ženuška) rodičům, kde budeme celý týden přespávat, protože zdejší domeček se ještě staví, a do oběda uléháme a dospáváme cestu. Odpoledne pak vyrážíme alespoň do Svaljavy, nejbližší větší město, Slávek míří do Avtoservisu, já se snažím číst všechny dostupné nápisy, abych se naučila azbuku, koukáme trochu po městě - hej hej, dokonce už tu mají i supermarket, vůbec to není žádná díra, teda jenom trochu.. Navečír pak ještě vyrážím na procházku okolím, zjišťuji, že ta vesnice zas tak malá není, protože se mi ani nepodaří dojít na konec, nacházím židovský hřbitov a vůbec fotím, co se namane.

Den druhý

Úterý a my vyrážíme na jih - Táň potřebujeme k doktorovi, takže se všichni vydáváme do Novogradova. To už je trošku větší městečko, hlavně je téměř u Maďarských hranic, takže je to tu prostě trošku rozvinutější. Táň vysedá a my nejprve míříme ještě kousek dám do vesničky Vilok na maďarských hranicích, kde před válkou jako malé děvče bydlela Slávkova maminka, ale poté odtud museli utéct a ona by ráda viděla, jak to tam dnes vypadá. Bohužel už je příliš star, aby zvládla tak daleko cestovat, takže jí jedeme nafotit pár fotek. Z popisu, který nám dodala, se tu už dneska nenachází vlastně nic, takže jí asi moc nepotěšíme, ale i tak fotíme, potkáváme obří stádo a pak zpět do Novogradova. Vzhledem k tomu, že se jedná o vinařskou oblast, tak se snažíme najít nějaké víno ke koupi, ale je to úplně marná činnost, stejně tak jako nenacházíme k jídlu šašlik, což by měla být zdejší specialita. Nakonec se teda usadíme v jedné pizzerii, což je dost silný zážitek. Pizza pokypaná kečupem a majonézou je pro nás prostě příliš silná káva a ani ji neochutnáme, ale rozhodně to napravují výborným ukrajinským borščem. Večer potom ještě organizujeme grilování pro širokou rodinu, což je ve zdejších končinách činnost dost nevídaná, nálada je uvolněná - ačkoliv jsme v krajině, kde vodka teče proudem, nic takového nás nepotkává, protože rodinka je silně protestantská a abstinuje, Což je samozřejmě chválihodné, ale zdejší lidičkové si opravdu moc zábavy neužijí, samá práce a práce, je to vcelku smutné, když si to uvědomíme...

Den třetí

Ve středu ráno se vydáváme na zdejší bazar, kdy se tu sjede plno obchodníků s libovolným zbožím, od oblečení po slepice a zaberou celou hlavní silnici. Potom ale sedláme kola, aby nebudila pozornost jenom v nosičích na vrchu auta (což prostě většinu ukrajinského obyvatelstva naprosto rozhodilo), a vyrážíme prozkoumat podhůří Boržavy, jestli a odkud by se dalo kdyžtak vylézt nahoru, protože tohle pohoří už by pár let mělo být dokonce i značené (samořejmě zásluhou českých turistů, díky pánové).Cesta vede přes Svajlavu, což je pohodová cesta po silnici, ale za ní už to začíná být horší - hlavně máme podivnou vojenskou mapu, takže i orientace trochu pokulhává. Projíždíme dalšími vesničkami a potom už jen menšími a menšími cestičkami podél kolejí, aneb hlavní trasy na Lvov, provoz tu ale rozhodně není. Kilometry a kilometry a po chvíli začíná být cesta fakt drsná, ačkoliv máme kola horská, není to vůbec med. Ocko to na jednom přejezdu vzdává, vyvalí se do trávy, takže se rozhodnu poslední kilometry dojet sama. Cíl jsme se zvolili jednu malou železniční stanici (odkud by mělo začínat značení) s názvem Zastávka 1663 km - no prostě to místo je taková ďoura, že to ani nemá název, jen označení vzdálenosti kdoví odkud na železnici. Každopádně značku nacházím, takže se kousek vydávám po trase, není to ovšem úplně na kolo, takže to obracím s předsevzetím určitě se vrátit. Pak už nás teda čeká jenom cesta zpět, už nás to začíná i celkem zmáhat, zdejší omladinu nadchnou asi naše dopravní prostředky, takže se to zvrhává v cyklozávod vesnicemi v délce mnoha kilometrů. Dorážíme úplně vyplyvnutí se stmíváním, v nohách přes 70 kiláků, což je na naprosto netrénované jedince slušný šok a už nic neděláme, jen spát.

Den pátý (ne není to chyba, opravdu pátý..)

Ve čtvrtek vstáváme brzy, protože máme v plánu výlet do Lvova, dorážíme do Svaljavy na nádraží, kde nám milá paní za přepážkou oznámí, že vlak už ale dávno odjel, protože celá železnice se řídí podle Kijevského času, škoda jen, že tady je o hodinu méně a my to netušili. No nevadí, aspoň se podíváme na pořádný trh a zbytek dne se tak spíš převážně flákáme a odpočíváme, posloucháme historky od bábi o československu i Donbase. Nakonec zmeškání ani moc nelitujeme, protože celý den proprší a výlet by to byl asi dost nanic.
Pátek a druhý pokus o Lvov, vstávání před pátou ráno, ale vlak pro tentokrát stíháme! Cesta druhou třídou, naštěstí je poloprázdno, takže je to celkem pohoda, asi tři hodinky časovo, vláček se šplhá do horského průsmyku, zase si pleteme čas a málem vystupujeme o hodinu dřív. Na nádraží začíná pořádný šrumec, od domorodců zjišťujeme cestu do centra a jak že tady vlastně funguje hromadná doprava - jízdenka na tram stojí asi tři koruny a štípnete si ji takovým obřím přístrojem, co do ní udělá pár náhodných děr, nechápu, jak podle toho můžou něco poznat. Zásluhou milého mladíka a i včas vystupujeme a vydáváme se na courání městem. Někde seženeme mapku mapětihodností, i tak ale občas trochu bloudíme. Budova opery, Arménská katedrála, Rynok, Ševčenkův památník, Dominikáni, synanoga a plno dalších památek, pomalu kolem všeho couráme, zastavujeme se na jídlo po neúspěšném hledání pirohů, posíláme co nejdivnější pohledy našim milým a pomalu se vydáváme na zastávku, kde jsme vystupovali. Čekáme na tramvaj, konečně nacházíme okénko, kde prodávají něco jako pirohy, a čekáme a čekáme, a když už nám do odjezdu vlaku zbývá tak půl hodiny a město začíná být čím dál víc zasekané kvůli dopravní špičce, začíná jít do tuhého. Nakonec vybíháme hledat nějaké taxi, jediné volné za rožkem, takže naskakujeme a pak se to začne. Taxi je prostě hrouda šrotu, která nějakým záhadným způsobem jezdí, řitič je naprostý profík, i když teda zapadne asi do každého výmolu, ale jinak mistrně kličkuje mezi auty, bere to postranními uličkami, protože centrum je totál zacpané, rychlostí "no a co, že mi z toho auta odpadnou asi všechny součástky", jednoducho taková jízda smrti. :) Na nádraží nás vyhazuje krásně včas, účtuje si necelých sto korun (noo neskutečné!) a my ještě stíháme nakoupit pár dobrot. Cesta zpět je o něco výživnější, jednak druhou třetí třídou (ano, extra pohodlné lavice o šířce asi tak "ukrajinec, co právě držel tři měsíce půst") a hlavně s bandou studentů, co se na víkend vrací domů ze Lvova. Ve Svaljavě nás vyzvedává domluvený odvoz, protože Slávek nemůže řídit - to je práce a to sa v sobotu nesmi (ano je pátek, ale den se počítá od západu slnka).

Den šestý

Sobota, ukrajinské pobývání se blíží ke konci, takže je třeba se ještě někam podívat. Ocko je jakýsi churavý, takže se mu ničeho nechce, tak beru kolo a vyrážím na vlastní pěst - tabulka čokolády a GPS, to je vybavení dnešních cestovatelů. Namířím to směr Lisičevo a pak opět Boržava na obzoru. Chvílí bloudím a hledám značku, ale tu už se na stromě zelená, takže se nechávám vést. Cesta zase drsná i horské kolo, ale šlapu co to jde a cítím se hrozně šťastně, když si takhle sama mířím do hor skoro neznámo kde. Šlapu, ale čas se krátí a za chvíli se začne i stmívat, takže dosáhnout až na hřeben mi není souzeno..otáčím to tedy zpátky a vydávám se zase dlouhou cestu zpět. 

Neděle a náš poslední den, trávíme ho nakupováním nějakých těch dobrotek a prostě památečních věciček, zásoby cukríků, sušených rybiček či pelmeňů a po obědě nastává velké balení a hlavně loučení. Jsme zase srdečně zváni, nejlépe na sklizeň v létě a pak už prostě odjezd. Týdenní exkurz do ukrajinské reality se blíží ke konci a přibližuje stále víc s maďarskými hranicemi. Cestou ještě nakupujeme skvělé víno od pouličních prodavačů, které se o chvíli později stane důvodem, že si průchod hranice opravdu užijeme. Pěkně nad díru, vyvalit všechny věci, ale naštěstí jsou páni celníci odrazeni chytře nastraženými špinavými ponožkami, takže brzo zase v cestě pokračujeme. Do Brna dorážíme někdy po druhé v noci, nastává loučení a skvělý výlet je u konce - a příště zase, tentokrát i do hor!

Fotky se mi už nechtělo vybírat, takže jsem použila mozaiky z Week of life, ty jsou v dobrém rozlišení k nalezení zde:

http://www.weekoflife.com/cz/week/6387/u-krajin-ny.aspx 

A komplet dokumentaci potom máme ještě tady:

http://myska-zebra.rajce.idnes.cz/17.-23.9.2012_UKRAJINA/

Dýchánkovská víkendovka (14.-16.9.2012)

To tak někdy během semestru padl návrh, že bychom mohli udělat nějakou společnou dýchánkovskou akci o prázdninách, nejlépe nějaké putování. Z putování se nakonec stal víkend na chatě a prázdniny jsme naštěstí stihli o posledním víkendu před začátkem školy. 

Skupinovka na Kazatelně

Nakonec jsem to měla tak trochu na starost, aby se teda aspoň něco uskutečnilo a daří se. :) Srážíme se v pátek na hlaváků, uděláme bleskový průlet Tescem za účelem získání jídla a v poslední chvíli dobíháme na Zvonařce autobus - prostě začátek jak má být. V autobuse se konečně všichni pozdravíme, celých pět kusů Dýchánků, šestý se dopraví ráno a čeká nás dlouhá cesta do Vřesovic na úpatí Chřib. Chvíli hledáme chatu, pak už je ale Kukačka na obzoru a Olda nám povídá všechno potřebné - je to taková malá chatička, kapacitou tak osm lidí, voda ze studánky, ale skvěle udržovaná a prostě roztomilá a útulná. Večer trávíme povídáním s hosty zdějšího střediska a potom do nočních hodin plníme naše předsevzetí - plánování programu na další semestr...
Ráno vstáváme celkem brzy a já, Tibor a Amazoňan se jdeme poránu proběhnout a hupnout do vod zdejšího rybníčka, posbíráme Rodriga, který trochu zabloudil cestou od autobusu a běžíme zpět na snídani ala široký výběr buchet a bábovek. Poté si půjčujeme mapu a vyrážíme do těch zdejších hor. Nejdřív vedou naše kroky směr zříceni Cimburk - moc pěkný hrádek, o který se stará zdejších skupinka lidí zapálených do dřeváren a všude kolem jsou k nalezení podivná vyrobená strašidla. Dostáváme kapesního průvodce, takže hrad sami prolézáme a na střídačku si děláme průvodce, občas i s překladem do znakového jazyka pro neslyšící v podání Rodriga. Potom se snažíme nacpat do jedné středověké klece pro hříšníky, zkoušíme vězeňské koule a pak už radši rychle místo opouštíme. :)

Kolik Dýchánků se vleze do jedné klece?

V altánku se zastavujeme na oběd a vyrážíme se kouknout ještě na skalní Kazatelnu, odkud je taky moc pěkný výhled na ony Chřiby. Potom už pomalu cesta zpátky a v chatě ještě na chvíli usedáme zpět k našemu plánování, abychom teda měli úplně splněno a nutno říct - mise úspěšná. To už se s námi ale loučí Tibor a vyráží za putováním se svým tátou. My se zabíráme do aktivit z dílny Amazoňona - setřelování obřím prakem, který čtyři lidí drží a pátý se je snaží korigovat a jiné blbinky s tímto zařízením - a poté také Vojty. Ten přichází s podivně znějící hrou roztahovaná. Něco jako šlapaná, jen se to hraje s nožem, který si zabodáváme do země u noh a prostě úkolem je, co nejvíc ostatní roztáhnout.
K večeru vytahujeme lavičky, přejdeme cestu pro nasbírání nějakého dřeva (ach takový luxus) a zapalujeme táborák. K tomu samozřejmě nefalšované špekáčky, osolené rajčata. které se stávají předmětem Rodrigova sáhodlouhého udiveného monologu a kytára v podání Vojty. Padá tma, kytary přibývá, časem dozrává čas i na ledvinu (čti mango) a prostě je nám celkově hej.
Ráno si pořádně pospíme a protože je neděle, nelze začít jinak než vánočkou. Vše se nese v poklidném duchu, až je pomalu čas začít se balit a uklízet. Oběd nestíháme, tak aspoň každý fasuje nějakou polívkovou část (ano, starý dobrý kamarád pórek), loučíme se s tím pěkným místem a šlapeme na autobus. Cestou v něm hrajeme karetní hru Hobit, což zahrnuje hlavně hlasité vyřvávání hesel, které se objevují na kartách (to je v pravidlech, žádné výtržnictví..) a dalších k průběhu hry, jako "Žranice!" případně "Pitka". Na Zvonařce se opět loučíme a zakončujeme po dlouhé době zas jednu dýchánkovskou výpravu.

Jo a samozřejmě nějaké ty fotky k vidění:

http://myska-zebra.rajce.idnes.cz/14.-16.9.2012_Dychankovsky_vikend/

A furt, cože je to vůbec ten Dýchánek?

http://www.dychanek.cz/

Beskydská sedmička (7.-9.-9.2012)

Uff už jsem zase schopná chodit, takže pár slov...

Beskydská sedmička, taková pěkně profláklá turistická sranda, takže jsme se s Janem samozřejmě taky museli alespoň jednou zúčastnit. Tedy metodou zkusíme a uvidíme, o nějakém tréningu moc nemohla být řeč, plánovací tabulku trasy dle vzoru Honzova taťky jsem aspoň já zavrhla jako podivnou šílenost, jídlo jsme skoro nafasovali... No když pak po horečných přípravách na poslední chvíli (zběsilé smažení palačinek, tisknutí nějakých potvrzení...), konečně sedíme v autě směr Frenštát, říkám si, jaká je to paráda – vše zajištěno a po mě se chce jen, abych to ušla (DÍKY, DÍKY :-).

Ve Frenštáte se registrujeme, dostáváme startovní čísílka, tričko, čip a jiné propagační blbinky a přesouváme se do Třince, kde je start. Jsme tam celkem brzo, ještě před příjezdem oficiálního vlaku, takže se můžeme v klidu připravit, namazat nohy a pak už čekáme. No čekáme a start se posouvá z desíti na půl jedenácté, ale to už se blíží velikánská skupina z nádraží v čele s velkým Uhrobossem, náměstí se zaplňuje, dojde na pár slov místních pohlavárů, samotného šéfa a úderem půl je najednou odstartováno. Nečekaně se všechny tři tisíce účastníků zběsile nerozběhnou, ale pomalu prochází startovací branou a koberečkem, který podle čipu zaznamená čas průchodu.

Jsme tedy na trase a míříme k prvnímu ze sedmi vrcholů, kterým je Malý Javorový. Cesta Třincem se podobá spíš velké tlačenici, nasadit nějaké tempo je skoro nemožné, docházíme pod sjezdovku a pak už rovnou nahoru. Nutno uznat, že pořadatelé si dali opravdu záležet, aby nám už první vrchol dal znát, že tohle nebude žádná sranda. Malý Javorový i se svým vysílačem je dobit a my skoro utíkáme na první kontrolní stanoviště, které je ovšem až na Velkém Javorovém. Opět kobereček a za ním první dělení tras – jelikož patříme do kategorie Hobby nikoliv Sport, vydáváme se přímou trasou, která vede víceméně po hřebeni rovnou na Ropici. Sil je až až, často uháníme v závěsu za sporťáky, protože těm lidé i uhýbají z cesty. Na vrcholu asi opět kobereček, a pak už první pořádný sešup dolů do Morávky. Zafačované koleno si zatím nestěžuje, takže to bereme pěkně rychle, já si stihnu namočit celou jednu botu v nějaké bažině, potkáváme známé Skrypťany...
Morávka a první občerstvovací stanice, papáme banány, melouny a čokoládový bonbóny, jinak se ale nijak zvlášť nezdržujeme a pokračujeme vzhůru na Travný. Tuhle část cesty si prostě nepamatuju, takže Travný pro mě zůstává pořád stejně záhadným kopcem, nůďo bez výhledu, plno lidí, takže jenom probíháme dál. Kousek níž se v jednom těžším a úzkém úseku tvoří dokonce fronta a v řadě ztvrdneme skoro dvacet minut, mírně mrholí a je pořádná zima, když si tam tak postáváme. Jinak je cesta dolů pohodová a už se objevujeme na Krásné, pausujeme, pojídáme superní müsli (tak pořádná snídaně, ne asi), Jan zkouší podivný jonťák a při odchodu začíná už pomalu svítat. Cesta na Lysou, nejprve po silnici, pak tak porůznu, vynořujeme se kousek od sjezdovky a cesta na vrchol samozřejmě vede po ní. Na Lysé je pěkně hnusně a vichr, jdeme si projít pípací bránou a rychle zpět do závětří, tedy o něco níž - každopádně Lysá byl bod pro vstup do závěrečné tomboly, tak aspoň jedno máme splněno.

Komplet trasa závodu

Čeká nás nejdelší úsek cesty, aneb cesta do Ostravice. Je to úmorné, dochází k prvnímu ošetřování puchýřů, Jan povídá s jiným ufounem (jj správně jaderňák, já vím), takže si spíš jen tak pospávám za chůze a asi tak za milion let se konečně ocitáme v Ostravici. Tady nás čeká teplá polívka, kterou sníme po zhroucení se na zem na chodbě a nakonec se rozhodujeme dát si trochu větší pausu, protože jsme pořádně mrtví a máme docela čas, takže si v tělocvičně na kartonu na chvíli zdřímneme.
Z Ostravice cesta samozřejmě pokračuje na Smrk, ale ne obvyklou trasou po červené, obcházíme to nějak zadem (to abychom mohli lézt vždycky do co nejstrmějšího kopce) a vylézáme až na rozcestí, co je v půlce cesty. Do kopce nám to jde skvěle, tento úsek se nám šlape asi snad nejlíp, i když by se dal označit asi i za nejtěžší. Cesta samozřejmě nevede po značce, ale tak přímo nahoru jak to jen jde. Další kontrola nás čeká v sedle a potom už jen kolem Lenona na vrchol (ten nejzáhadnější kilometr na světě - kdo to jen měřil, mě napadá pokaždé..).Na Smrku překvapivě fučí, přesto si ale děláme přestávku a pojídáme těstoviny z krabičky a určitě čokoládu jako vždy (už ani nevím, kolik těch tabulek jsme zlikvidovali). Cestu ze Smrku si taky příliš nevybavuju, ale už to určitě přestávala být sranda - prostě celkově ty sestupy byly asi tak stokrát horší, naše kolena dávají velmi jasně najevo, že s tímto typem zábavy dost zásadně nesouhlasí. Zas jeden milion let a objevujeme se na Čeladné. Tady je opět občerstvovací stanice, čas na další polívku, kterou si dopřáváme vyvalení na trávě, alespoň chvílí dopříváme nožkám odpočinek chůzí na boso, ale pak to zase přijde. Obout boty a hybaj hore - náš další cíl Čertův mlýn. Dlouho po betoně, zkratky kolmo do kopce, potom nějaké ty výhledy, moc pěkný úsek v nadcházejícím západu slunce a potom už vrchol. Cvakáme kartu, snažíme se zjistit, kolik že je to ještě kiláků, ale pořadatelé jsou pořádně zmatení, takže radši pokračujeme. Než dojdeme na Pustevny, už je všude černočerná tma. Dáváme si teplý čaj a hlavně v zájmu doplnění minerálů a soli zbaštíme balíček čipsů a nějakých tyčinek.
Cesta po hřebeni k Radegastu a dále na Radhošť. Tady trochu společně s mnoha jinými závodníky bloudíme, protože tu není žádné značení, ale společně se nalézáme. A nyní začíná největší brutál, tedy cesta dolů na Pindulu - naprosto neskutečný padák, pokud nejste kamzík nemáte nejmenší šanci a hlavně taková zabíračka na kolena, že to až pěkné není. Cesta je doplňována zoufalými i naštvanými výkřivy, často velmi nevybíravými, všude kolem nás a já mám radost, že to někdo filtruje i za mě, protože už nejsem schopna ani nadávat. Je to nekonečné, a když se objevují první světla z cesty, už tomu ani nechci věřit. Doklopýtáme a prostě se zhroutíme na silnici a jenom ležíme. Nastává pořádná krize a dost vážně uvažujeme, že to zabalíme. Potom si ale uvědomíme, že by to znameno přihlásit se příští rok znova, protože se přece nemůžee nechat pokořit a v zápětí kolem nás svižně profičí asi tak šedesátiletá bábi a to už je příliš. Zvedáme se, zpečetíme svůj osud a dáváme se do šplhání do posledního kopce. Cesta nahoru je opět docela zvládnutelná, pořád se nám daří držet i celkem obstojné tempo, hlavně trasa je pohodová, značná část vede i po silničce. Sice už téměř spíme za chůze (tedy přinejmenším Jan), ale přesto se vrchol Velkého Javorníku po čase objevuje. Poslední vrchol dobyt, ale při pomyšlení na následný sestup z toho ani nemám příliš radost. No ale nemůžeme tu zůstat, takže fáčujeme kolena a vzhůru dolů. Už se mi o tom ani nechce mluvit, protože tento úsek byl zaručeně ta nejhorší cesta mého života, chce se mi brečet bolestí a proklínat celý svět, áááááááááá...
Takže průchod peklem, ale i to jednou končí a my se po - tady už prostě nestačí obvyklé jednotky - kvadrilionu let ocitáme ve Frenštátu. Tady už nás čeká David a dělá nám doprovod městem do cíle - pár uliček a obří brána s vítězným schodištěm je na dohled, Jako ráda bych napsala, že probíháme cílem, ale nic by nebylo tak hodně vzdálené skutečnosti. :) Každopádně závěrečné pípnutí čipu a máme to za sebou - asi 28 a půl hodiny, ale máme to úspěšně za sebou. Jo jo jo - i když pořádná radost přijde asi až později. Nasedáme do auta, okamžitě usínáme a vezeme se domů, netušíc jak jsem se potom dostala do postele.
Další den ráno se vykulháme z postele a míříme zpět do Frenštátu na vyhlášení výsledků a tombolu. No v naší kategorii jsme těsně před koncem, ale polovina vůbec nedokončila, takže v tomto srovnání, jsme na to dost dobře, rozhodně jsme maximálně spokojeni. Žádná výhra super hi-tec věciček nás nepotká, takže se zase vydáváme domů a tentokrát konečně pořádně vyspat. A poučení nakonec, děti? Bez pořádného tréningu, never more!