Uff už jsem zase schopná chodit, takže pár slov...
Ve Frenštáte se registrujeme,
dostáváme startovní čísílka, tričko, čip a jiné propagační
blbinky a přesouváme se do Třince, kde je start. Jsme tam celkem
brzo, ještě před příjezdem oficiálního vlaku, takže se můžeme
v klidu připravit, namazat nohy a pak už čekáme. No čekáme a
start se posouvá z desíti na půl jedenácté, ale to už se blíží
velikánská skupina z nádraží v čele s velkým Uhrobossem,
náměstí se zaplňuje, dojde na pár slov místních pohlavárů,
samotného šéfa a úderem půl je najednou odstartováno. Nečekaně
se všechny tři tisíce účastníků zběsile nerozběhnou, ale
pomalu prochází startovací branou a koberečkem, který podle čipu
zaznamená čas průchodu.
Jsme tedy na trase a míříme k
prvnímu ze sedmi vrcholů, kterým je Malý Javorový. Cesta Třincem
se podobá spíš velké tlačenici, nasadit nějaké tempo je skoro
nemožné, docházíme pod sjezdovku a pak už rovnou nahoru. Nutno
uznat, že pořadatelé si dali opravdu záležet, aby nám už první
vrchol dal znát, že tohle nebude žádná sranda. Malý Javorový i
se svým vysílačem je dobit a my skoro utíkáme na první
kontrolní stanoviště, které je ovšem až na Velkém Javorovém.
Opět kobereček a za ním první dělení tras – jelikož patříme
do kategorie Hobby nikoliv Sport, vydáváme se přímou trasou,
která vede víceméně po hřebeni rovnou na Ropici. Sil je až až,
často uháníme v závěsu za sporťáky, protože těm lidé i
uhýbají z cesty. Na vrcholu asi opět kobereček, a pak už první
pořádný sešup dolů do Morávky. Zafačované koleno si zatím
nestěžuje, takže to bereme pěkně rychle, já si stihnu namočit
celou jednu botu v nějaké bažině, potkáváme známé
Skrypťany...
Morávka a první občerstvovací stanice, papáme banány, melouny a čokoládový bonbóny, jinak se ale nijak zvlášť nezdržujeme a pokračujeme vzhůru na Travný. Tuhle část cesty si prostě nepamatuju, takže Travný pro mě zůstává pořád stejně záhadným kopcem, nůďo bez výhledu, plno lidí, takže jenom probíháme dál. Kousek níž se v jednom těžším a úzkém úseku tvoří dokonce fronta a v řadě ztvrdneme skoro dvacet minut, mírně mrholí a je pořádná zima, když si tam tak postáváme. Jinak je cesta dolů pohodová a už se objevujeme na Krásné, pausujeme, pojídáme superní müsli (tak pořádná snídaně, ne asi), Jan zkouší podivný jonťák a při odchodu začíná už pomalu svítat. Cesta na Lysou, nejprve po silnici, pak tak porůznu, vynořujeme se kousek od sjezdovky a cesta na vrchol samozřejmě vede po ní. Na Lysé je pěkně hnusně a vichr, jdeme si projít pípací bránou a rychle zpět do závětří, tedy o něco níž - každopádně Lysá byl bod pro vstup do závěrečné tomboly, tak aspoň jedno máme splněno.
Čeká nás nejdelší úsek cesty, aneb cesta do Ostravice. Je to úmorné, dochází k prvnímu ošetřování puchýřů, Jan povídá s jiným ufounem (jj správně jaderňák, já vím), takže si spíš jen tak pospávám za chůze a asi tak za milion let se konečně ocitáme v Ostravici. Tady nás čeká teplá polívka, kterou sníme po zhroucení se na zem na chodbě a nakonec se rozhodujeme dát si trochu větší pausu, protože jsme pořádně mrtví a máme docela čas, takže si v tělocvičně na kartonu na chvíli zdřímneme.
Z Ostravice cesta samozřejmě pokračuje na Smrk, ale ne obvyklou trasou po červené, obcházíme to nějak zadem (to abychom mohli lézt vždycky do co nejstrmějšího kopce) a vylézáme až na rozcestí, co je v půlce cesty. Do kopce nám to jde skvěle, tento úsek se nám šlape asi snad nejlíp, i když by se dal označit asi i za nejtěžší. Cesta samozřejmě nevede po značce, ale tak přímo nahoru jak to jen jde. Další kontrola nás čeká v sedle a potom už jen kolem Lenona na vrchol (ten nejzáhadnější kilometr na světě - kdo to jen měřil, mě napadá pokaždé..).Na Smrku překvapivě fučí, přesto si ale děláme přestávku a pojídáme těstoviny z krabičky a určitě čokoládu jako vždy (už ani nevím, kolik těch tabulek jsme zlikvidovali). Cestu ze Smrku si taky příliš nevybavuju, ale už to určitě přestávala být sranda - prostě celkově ty sestupy byly asi tak stokrát horší, naše kolena dávají velmi jasně najevo, že s tímto typem zábavy dost zásadně nesouhlasí. Zas jeden milion let a objevujeme se na Čeladné. Tady je opět občerstvovací stanice, čas na další polívku, kterou si dopřáváme vyvalení na trávě, alespoň chvílí dopříváme nožkám odpočinek chůzí na boso, ale pak to zase přijde. Obout boty a hybaj hore - náš další cíl Čertův mlýn. Dlouho po betoně, zkratky kolmo do kopce, potom nějaké ty výhledy, moc pěkný úsek v nadcházejícím západu slunce a potom už vrchol. Cvakáme kartu, snažíme se zjistit, kolik že je to ještě kiláků, ale pořadatelé jsou pořádně zmatení, takže radši pokračujeme. Než dojdeme na Pustevny, už je všude černočerná tma. Dáváme si teplý čaj a hlavně v zájmu doplnění minerálů a soli zbaštíme balíček čipsů a nějakých tyčinek.
Cesta po hřebeni k Radegastu a dále na Radhošť. Tady trochu společně s mnoha jinými závodníky bloudíme, protože tu není žádné značení, ale společně se nalézáme. A nyní začíná největší brutál, tedy cesta dolů na Pindulu - naprosto neskutečný padák, pokud nejste kamzík nemáte nejmenší šanci a hlavně taková zabíračka na kolena, že to až pěkné není. Cesta je doplňována zoufalými i naštvanými výkřivy, často velmi nevybíravými, všude kolem nás a já mám radost, že to někdo filtruje i za mě, protože už nejsem schopna ani nadávat. Je to nekonečné, a když se objevují první světla z cesty, už tomu ani nechci věřit. Doklopýtáme a prostě se zhroutíme na silnici a jenom ležíme. Nastává pořádná krize a dost vážně uvažujeme, že to zabalíme. Potom si ale uvědomíme, že by to znameno přihlásit se příští rok znova, protože se přece nemůžee nechat pokořit a v zápětí kolem nás svižně profičí asi tak šedesátiletá bábi a to už je příliš. Zvedáme se, zpečetíme svůj osud a dáváme se do šplhání do posledního kopce. Cesta nahoru je opět docela zvládnutelná, pořád se nám daří držet i celkem obstojné tempo, hlavně trasa je pohodová, značná část vede i po silničce. Sice už téměř spíme za chůze (tedy přinejmenším Jan), ale přesto se vrchol Velkého Javorníku po čase objevuje. Poslední vrchol dobyt, ale při pomyšlení na následný sestup z toho ani nemám příliš radost. No ale nemůžeme tu zůstat, takže fáčujeme kolena a vzhůru dolů. Už se mi o tom ani nechce mluvit, protože tento úsek byl zaručeně ta nejhorší cesta mého života, chce se mi brečet bolestí a proklínat celý svět, áááááááááá...
Takže průchod peklem, ale i to jednou končí a my se po - tady už prostě nestačí obvyklé jednotky - kvadrilionu let ocitáme ve Frenštátu. Tady už nás čeká David a dělá nám doprovod městem do cíle - pár uliček a obří brána s vítězným schodištěm je na dohled, Jako ráda bych napsala, že probíháme cílem, ale nic by nebylo tak hodně vzdálené skutečnosti. :) Každopádně závěrečné pípnutí čipu a máme to za sebou - asi 28 a půl hodiny, ale máme to úspěšně za sebou. Jo jo jo - i když pořádná radost přijde asi až později. Nasedáme do auta, okamžitě usínáme a vezeme se domů, netušíc jak jsem se potom dostala do postele.
Další den ráno se vykulháme z postele a míříme zpět do Frenštátu na vyhlášení výsledků a tombolu. No v naší kategorii jsme těsně před koncem, ale polovina vůbec nedokončila, takže v tomto srovnání, jsme na to dost dobře, rozhodně jsme maximálně spokojeni. Žádná výhra super hi-tec věciček nás nepotká, takže se zase vydáváme domů a tentokrát konečně pořádně vyspat. A poučení nakonec, děti? Bez pořádného tréningu, never more!
Morávka a první občerstvovací stanice, papáme banány, melouny a čokoládový bonbóny, jinak se ale nijak zvlášť nezdržujeme a pokračujeme vzhůru na Travný. Tuhle část cesty si prostě nepamatuju, takže Travný pro mě zůstává pořád stejně záhadným kopcem, nůďo bez výhledu, plno lidí, takže jenom probíháme dál. Kousek níž se v jednom těžším a úzkém úseku tvoří dokonce fronta a v řadě ztvrdneme skoro dvacet minut, mírně mrholí a je pořádná zima, když si tam tak postáváme. Jinak je cesta dolů pohodová a už se objevujeme na Krásné, pausujeme, pojídáme superní müsli (tak pořádná snídaně, ne asi), Jan zkouší podivný jonťák a při odchodu začíná už pomalu svítat. Cesta na Lysou, nejprve po silnici, pak tak porůznu, vynořujeme se kousek od sjezdovky a cesta na vrchol samozřejmě vede po ní. Na Lysé je pěkně hnusně a vichr, jdeme si projít pípací bránou a rychle zpět do závětří, tedy o něco níž - každopádně Lysá byl bod pro vstup do závěrečné tomboly, tak aspoň jedno máme splněno.
 |
| Komplet trasa závodu |
Z Ostravice cesta samozřejmě pokračuje na Smrk, ale ne obvyklou trasou po červené, obcházíme to nějak zadem (to abychom mohli lézt vždycky do co nejstrmějšího kopce) a vylézáme až na rozcestí, co je v půlce cesty. Do kopce nám to jde skvěle, tento úsek se nám šlape asi snad nejlíp, i když by se dal označit asi i za nejtěžší. Cesta samozřejmě nevede po značce, ale tak přímo nahoru jak to jen jde. Další kontrola nás čeká v sedle a potom už jen kolem Lenona na vrchol (ten nejzáhadnější kilometr na světě - kdo to jen měřil, mě napadá pokaždé..).Na Smrku překvapivě fučí, přesto si ale děláme přestávku a pojídáme těstoviny z krabičky a určitě čokoládu jako vždy (už ani nevím, kolik těch tabulek jsme zlikvidovali). Cestu ze Smrku si taky příliš nevybavuju, ale už to určitě přestávala být sranda - prostě celkově ty sestupy byly asi tak stokrát horší, naše kolena dávají velmi jasně najevo, že s tímto typem zábavy dost zásadně nesouhlasí. Zas jeden milion let a objevujeme se na Čeladné. Tady je opět občerstvovací stanice, čas na další polívku, kterou si dopřáváme vyvalení na trávě, alespoň chvílí dopříváme nožkám odpočinek chůzí na boso, ale pak to zase přijde. Obout boty a hybaj hore - náš další cíl Čertův mlýn. Dlouho po betoně, zkratky kolmo do kopce, potom nějaké ty výhledy, moc pěkný úsek v nadcházejícím západu slunce a potom už vrchol. Cvakáme kartu, snažíme se zjistit, kolik že je to ještě kiláků, ale pořadatelé jsou pořádně zmatení, takže radši pokračujeme. Než dojdeme na Pustevny, už je všude černočerná tma. Dáváme si teplý čaj a hlavně v zájmu doplnění minerálů a soli zbaštíme balíček čipsů a nějakých tyčinek.
Cesta po hřebeni k Radegastu a dále na Radhošť. Tady trochu společně s mnoha jinými závodníky bloudíme, protože tu není žádné značení, ale společně se nalézáme. A nyní začíná největší brutál, tedy cesta dolů na Pindulu - naprosto neskutečný padák, pokud nejste kamzík nemáte nejmenší šanci a hlavně taková zabíračka na kolena, že to až pěkné není. Cesta je doplňována zoufalými i naštvanými výkřivy, často velmi nevybíravými, všude kolem nás a já mám radost, že to někdo filtruje i za mě, protože už nejsem schopna ani nadávat. Je to nekonečné, a když se objevují první světla z cesty, už tomu ani nechci věřit. Doklopýtáme a prostě se zhroutíme na silnici a jenom ležíme. Nastává pořádná krize a dost vážně uvažujeme, že to zabalíme. Potom si ale uvědomíme, že by to znameno přihlásit se příští rok znova, protože se přece nemůžee nechat pokořit a v zápětí kolem nás svižně profičí asi tak šedesátiletá bábi a to už je příliš. Zvedáme se, zpečetíme svůj osud a dáváme se do šplhání do posledního kopce. Cesta nahoru je opět docela zvládnutelná, pořád se nám daří držet i celkem obstojné tempo, hlavně trasa je pohodová, značná část vede i po silničce. Sice už téměř spíme za chůze (tedy přinejmenším Jan), ale přesto se vrchol Velkého Javorníku po čase objevuje. Poslední vrchol dobyt, ale při pomyšlení na následný sestup z toho ani nemám příliš radost. No ale nemůžeme tu zůstat, takže fáčujeme kolena a vzhůru dolů. Už se mi o tom ani nechce mluvit, protože tento úsek byl zaručeně ta nejhorší cesta mého života, chce se mi brečet bolestí a proklínat celý svět, áááááááááá...
Takže průchod peklem, ale i to jednou končí a my se po - tady už prostě nestačí obvyklé jednotky - kvadrilionu let ocitáme ve Frenštátu. Tady už nás čeká David a dělá nám doprovod městem do cíle - pár uliček a obří brána s vítězným schodištěm je na dohled, Jako ráda bych napsala, že probíháme cílem, ale nic by nebylo tak hodně vzdálené skutečnosti. :) Každopádně závěrečné pípnutí čipu a máme to za sebou - asi 28 a půl hodiny, ale máme to úspěšně za sebou. Jo jo jo - i když pořádná radost přijde asi až později. Nasedáme do auta, okamžitě usínáme a vezeme se domů, netušíc jak jsem se potom dostala do postele.
Další den ráno se vykulháme z postele a míříme zpět do Frenštátu na vyhlášení výsledků a tombolu. No v naší kategorii jsme těsně před koncem, ale polovina vůbec nedokončila, takže v tomto srovnání, jsme na to dost dobře, rozhodně jsme maximálně spokojeni. Žádná výhra super hi-tec věciček nás nepotká, takže se zase vydáváme domů a tentokrát konečně pořádně vyspat. A poučení nakonec, děti? Bez pořádného tréningu, never more!
Žádné komentáře:
Okomentovat