Přechod Nízkých Tater - Silvestr (30.12.2012 - 1.1.2013)

Když člověk pořádně nepromrzne, nemůže si vážit tepla...

Držíce se předsevzetí z loňského roku, že už nikdy nechceme trávit příchod nového roku jinde než na hřebenech hor, zavedly nás letos naše kroky do Nízkých Tater. Tentokrát řešíme shánění dalších účastníků i celkem dopředu, ale stejně je osazenstvo až do poslední chvíle nejisté - konečná verze ale zní Jan a já, Kulda, Kokos a přírůstek na poslední chvíli Klusajda. Vybavujeme se pořádně, protože předpovědím o slunečném počasí nikdo z nás nevěří, obstaráváme sněžnice, plánuje trasu a může se vyrazit.

Den nedělní

Prostě výhledy a slunečno..no věřili byste tomu?

Dvě hodiny v noci a my se společně s Kokosem setkáváme na místě plném podivných individuí, tedy nádraží Svinov. Aby byla atmosféra ještě příjemnější, z paní za okýnkem "Prodej jízdenek" se vyklube děsně hloupá osoba, která naše zjišťování nejlevnější varianty jízdenky přeruší výkřikem "ať si laskavě pohneme, protože nám ten vlak jede už za chvíli" - což ve skutečnosti znamená asi 15 minut - a potom se nám snaží vnutit i zpáteční lístek s takovou vehementností, jako by z toho měla sama nějaký podíl. No každopádně nasedáme i do správného šíravského vagónu, okamžitě zaléháme na sedadla i do zavazadlového prostoru a snažíme se aspoň trochu vyspat, protože předtím jsme to teda nestihli. Po slabých třech hodinkách vystupujeme v Ružomberku a za chvíli přijíždí i autobus z Brna a náš expediční tým je kompletní. Čekačka necelou hodinku, nasedáme do autobusu, nastává velké svlékání, oblékání, převlékání a na poslední zastávce v Liptovskej Lužnej se vyvalíme ještě skoro do tmy. Žlutou není problém najít, takže náš výlet může začít - čeká nás tak dvouhodinový výšlap na hřeben. Všechno pracně oblíknuté jde po malé chvíli zase dolů, naopak přijde čas na nasazování sněžnic - teda ne že by tu toho sněhu byly zrovna kupy, ale rozhodně to chůzi o něco ulehčí.

Zátiší s lopatou

Ocitáme se v Sedle pod Skalkou, no ne že by to šlo poznat, protože kolem je pěkná mlha a vydáme se po hřebeni. Za chvíli se ale vyjasňuje a nás čekají parádní výhledy, ovšem v kombinaci s pořádným vichrem, který nás ztrhámá z cesty, krade rukavice a vůbec činí chůzi značně nesnadnou. Za první návějí zapadneme konečně do závětří a posilňujeme se toasty vyhřívajíc se na sluníčku. Potom ale zpět do vichru a stoupáme na Latiborskou holi, dál přes jinou holi až na Ďurkovou a naším posledním vrcholem pro tento den se stává Chabenec. Po cestě dolů se začínáme rozhlížet po nějakém místě na spaní, žádné dobré místo na dva stany, jak jsme taky očekávali, samozřejmě nenacházíme, takže jednu takovou zasněženou hroudičku kamení prohlásíme za závětří a dáváme se do lopatování, abychom místo na stany udělali aspoň trochu větruodolné. Vykopáváme, jenže sněhu je tu pomálu, takže se poté dáváme spíš do stavění sněhové zdi (v Kokosově případě se z toho do rána stanou opravdové hradby). Poté konečně zalézáme do relativního tepla, pokřikujeme na sebe ze stanů, vaříme a ihned po jídle asi kolem osmé hodiny usínáme. V noci se dost zákeřně otočí vítr, takže veškerá naše stavitelská činnost vyjde nazmar, někteří v noci dostavují zábrnu, kolíkují stan, ale mě osobně teda vítr moc ze spánku nevytrhnul, takž spím pokojně až do rána.

Den pondělní, toho roku poslední

Je to tu, zase rok za námi, nový před námi

Vstávání nám ráno moc nejde, probouzíme se asi až kolem půl deváté, viditelně nám dal předchozí den docela zabrat. Žádný spěch, snídáme, balíme a při odchodu za sebou zanecháváme sněhový hrad - už by jen stačilo dodat ceduli "ne, na tomto místě rozhodně nikdo nestanoval v národním parku". Dnes nás jako první čeká výstup na Kotliská a poté přes Krížské sedlo na Poľanu. Vzhledem k pozdnímu startu není času nazbyt, Kokos mizí někde v dáli, Kuldovi se rozpadá sněžnice, takže ji na zbytek cesty elegantně doplňuje špagátkem, děsně fouká a zároveň je prostě dokonalé počasí, slunečno až za roh. Stoupáme na Dereše, správný vrchol sice míjíme, ale výhledem se kocháme stejně. Potom už jenom kousíček a jsme na Chopku, najednou všude kolem plno lyžníků, chata přetéká lidmi, ale stejně se nacpeme aspoň na chodbu do tepla. Lidí plno, času málo, takže si ani nedáváme kyselicu, jenom zbaštíme nějaký ten sýr s názvem slovenský či domácí klobásky, díky kterým nás zaručeně stopuje smečka slintajících medvědů, fungujeme jako dveřníci a snažíme se vymyslet, kdeže to dnes složíme hlavu. Mapa nám moc neporadí, takže radši vyrážíme, Kokos vepředu s lopatou, někteří to ještě vezmou přes vrchol Chopku, jiní pěkně okolo a v Demänovskom sedle se zase všichni shldáváme. O kousek dál nás už čeká začátek výkopu, průzkumná skupinka to jde ještě okouknou dopředu, ale vrací se s prázdnou, tak se můžeme zase prhnout do sněhových piškutálií. Pod sněhem nacházíme pár zakeřných šutráků, až to skoro vypadá, že dva stany se tu prostě vlézt nemůžou, ale všechno dobře dopadá a tentokrát jsme to my dva a náš stan, kdo se ocitá za obrovskou sněhovou hradbou. Po neúspěšných snahách o zorganizování nočního výšlapu na Ďumbier, který se pravda občas nalézá docela v mlze, zalézáme na přípravu večeře, abychom se o něco později trošku namáčknutí zase slezli v jednom stanu. Kulda se vytasí se svou cestovní sadou panáků, připravujeme chlebíčky ala "co batoh dal", dojde i na výrobu šampaňského, neboli snaha nacpat co nejvíc šumáků do láhve s vodou, voďácké historky atd. Něco po desáté si radši nastavujeme budíka a do půlnoci proklimbáme - jak to asi může jít čtyřem lidem ve stanu pro dva. První vzdálené výstřely, oblékáme na sebe asi všechno oblečení, co s sebou máme (leč poučení, že ve trojech ponožkách se už do zmrzlých bot opravdu nedá nacpat), popadnout prskavky, panáky a hurá do vichru. Čeká nás parádní rozhled do údolí, kde se rozprskávájí tisíce barevných světýlek, z Chopku se přidávají a vypadá to jako barevná sopka, takže nemůžeme být pozadu a poté, co se nám podaří zapálit první prskavku, už odpalujeme jednu za druhou. Dochází samozřejmě i na přípitek domácí slivovicí, nějaká ta přání a nový rok je definitivně tady.

Naše sněhové výtvory na stany :)

Den úterní, novoroční
Ráno se donutíme vstát už v sedm (teda v našem případě málem ve čtyři, protože můj mobil je tou zimou úplně pomatený), vločky jíme suché, protože bombě se v té zimě taky moc nechce hořet a vyrážíme pokořit tu nejvyšší horu.

Ďumbiéří skupinovka

Batohy necháváme na rozcestí a na vrchol vyrážíme jenom na lehlo, cesta asi tak 20 minut. Nahoře jak jinak než děsný fučák, takže ani nelezeme na kamenné pomníky, Vysoké Tatry jako na dlani, prskavkové pozůstatky silvestra, který tu nějaký šílenec slavit, společné foto a zase pěkně dolů. Posilňujeme se vločkových a cibulovým čajem vydáváme se lavinovým kotlem do údolí. Sněhu na tři palce, riziko laviny tak nulové, ale sněžnice nám sloučí aspoň jako mačky, protože jinak by se člověk ocitl dole o mnoho rychleji než by mu bylo milé. Takže prostě děsně dlouho škobrtáme dolů, nabíráme vodu z potoka a pořád jen dolů, dokud se neocitneme na Lůčkách. Najednou nás to vyplivne na cestu a našemu horskému dobrodružství je konec. Začíná však jiné - jak se dostat domů. Autobus jede asi za čtyřicet minut, ale stejně se dáváme po skupinkách do stopování směr Liptovský Mikuláš, preventivně se loučíme, kdybychmse už nepotkali. Kokos jako první chytá stop tak rychle, že zapomíná i hůlky, Klusajda s Kuldou jedou o chvíli později a my máme taky štěstí chvíli před autobusem. Necháme se vyhodit ještě před Mikulášem, protože bychom stejně na nádraží čekali pěkně dlouho a zkoušíme štěstí dál. Stojíce už téměř na dálnici chytáme stopa před Ružomberok a říkáme si, že to musíme dotáhnout aspoň do Žiliny, protože se nám fakt nechce šlapat na nádraží. Trvá to děsně dlouho, už skoro propadáme trudomyslnosti, ale nakonec když to už skoro vzdáváme nás bere chlapím až do Žiliny. Na nádraží nástává shledání s Kokosem, vlak nám jede parádně asi za dva minut, usazujeme se v kupéčku a tu se objevují i zbylí dva členové výpravy. Z radosti ze shledání se všichni zouváme, popíjíme láhev vína a je nám hej, že to všechno tak pěkně dopadlo.

Pavlíčkova přednáška (14.11.2012)

Nenápadný vzkaz a skvělá akce z něj...

Hůůůů, cože? Dneska je Pavlíček v Brně? Ten velký polárník, cestovatel a prostě naprostý šílenec schopný přežít kdekoliv! Tak to tam určitě musím jít...A hlavně si to musím napsat, ať tu spoustu zajímavostí nezapomenu.

Už místo konání besedy mě příjemně překvapilo - maličká kavárna Anděl na Gorkého (o které jsem dřív teda neslyšela), ale jedná se o projekt Charitas, kdy kavárna funguje jako cvičné pracoviště pro lidi s mentálním postižením (klik: Kavárna Anděl). Prostě bodík za nápad i celkovou atmosféru, je to superní.

Takže jsme se tam srazili, lidí tak akorát - myslím, že o tom informovali tak maximálně na svých stránkách, ať tu nejsou davy. :) Dobrá polovina byli Pavlíčkovi známí či účastníci jeho kurzů přežití, takže atmosféra byla pohodová až na půdu. A tu předstupuje Jarda a povídá, že začneme nejdřív půlhodinku přednáškou jeho kamaráda, který teď procestoval Afriku a hlavně Kongo. Jenže to jsme ještě nevěděli, že tento cestovatel se svou ženuškou jsou skoro stejní magoři jako polárník sám. Manželé Denkovi (Jiří a Petra) mimo jiné obepluli svět na plachetnici, navštívily všechny ty děsně zapadlé státy, mají vlastní nadaci a staví třeba školu v Africe, pobývají občas na Antarktidě a jsou to samozřejmě hrozně sympatičtí lidé. No a jejich povídání o Kongu bylo dokonalé, jenom jet do takové země bez žádných informací je dost šílené a oni ji vážně naskrz projeli a lze jenom říct, že jestli ještě někde na světě existuje opravdová divočina, tak je to Kongo. A důležitý poznatek - Afrika je drahá, ale fakt děsně drahá. Z půlhodinové přednášky se nakonec stala skoro dvouhodinová, ale nikdo z nás si toho ani nevšiml - jednak to bylo strašně zábavné a zajímavé, mezitím padaly různé historky odjinud, i o Pavlíčkovi, či naopak špeky na manžele...

Jo a tady stránky právě plavby kolem světa, chystám se to aspoň trochu pročíst :) http://www.plavbakolemsveta.cz/

No a potom předstoupil i sám polárník, ale na nějakou dlouhou přednášku už nebyl čas, takže nám pověděl jen pár základních informací o stanici Eko Nelson na Antarktidě (kde "chataří"), o projektech, které se tam dějí, jak tam trénujou přežití i děti a staroušci, pár historek o Halíkovi s Orkem a potom hlavně jak máme sami přijet. Nejdřív tedy absolvovat Pavlíčkův kurz přežití moře-řeka-ledovec, ať zjistí jak jsme odolní a můžeme vesele jet. A pak už nám házel nápady, kam máme jet, či kam nás může sám poslat na průzkum (Rio přístí rok!?)...Pak zase pár veselých antarktických historek od Denkových a už se to zvrhlo jenom ve vyptávání, takže jsme si šli chvíli povídat s Pavlíčkem a vyzvídat. :)

No a pár důležitých poznámek na konec :-D - nekupujte si spacák z kajčího peří, klidně jezte žáby i s kůží, pracovní boty ever a bunda z OBI k tomu, a když pracujete na horské chatě, nikdy nescházejte do údolí. A hlavně nezapomeňte, že: Na Eiffelovky a Louvry budete mít čas v důchodu, ty tady budou pořád. Jeďte do divočiny, dokud ještě nějaká existuje.
A můj poslední postřeh, který se stále víc potvrzuje? Opravdu svobodného člověka poznáte podle očí...jo a Pavlíček nemá malého psa, což trochu vyvrací jednu dřívější teorii o dobrodruzích...

A úplně nakonec stránky polární stanice: http://www.econelson.org/ a sdělení, na které jsem přišla až nyní - Pavlíčkovi je 70 (!) let, prostě šílené, hádali byste přinejmenším o 20 míň...

Závod tří vrchů - Šumava (2.-4.11.2012)

Po roce opět jeden skautský brutál...

Jak se oficiálně píše, jde o extrémní závod dvojic, takže jsme opět s Janem onu dvojičku vytvořili a vydali se směr Šumava ten extrém pokořit - a hlavně si uzdravit pošramocenou čest z loňského neúspěchu.

V pátek ráno ještě strávíme pár hodin na stěně, abychom třeba náhodou nebyli vyspalí a odpočinutí, bavíme se dlouhým vyvařováním, takže se nakonec ani nestihneme trochu vyspat dopředu, jak jsme měli původně v plánu a už se u hlaváku srážíme s Ondrou a Móňou, kteří nás berou do Volar autem. Pátek navečír z Prahy, takže cesty jsou samozřejmě pěkně zacpané, ale před devátou dorážíme na místo srazu, vyzvedneme si trička a jiné registrační a propagační věcičky, chystáme věci na závod, zakreslujeme zakázané území, večeříme a úderem desáté je tady oficiální zahájení. Předstupuje kdo jiný než Kulda, zopákne nám pravidla, dozvíme se děsivou věc, že tento rok se startuje už ve čtyři (!!) hodiny ráno a všichni jdeme radši pomalu spát.

Půl čtvrté ráno, budíky zvoní všude kolem, tak teda taky pomalu otvíráme oči, snažíme se aspoň trochu nastartovat snídání, automaticky se oblíkáme a vyklopýtáme ven do deště (přesně tak, prší!) a ve čtyři je vše zahájeno a je nám oznámeno první stanoviště - vytahujeme mapu a hledáme Stožeckou kapli. Je to pořádný kus, volíme trasu - i když teda kvůli národnímu parku se nám zas tolik možností nenaskýtá, takže prostě po barvičkách přes Dobrou až ke kapli. Jako první úkol nás čeká šifra, tedy přesněji uhodnout přísloví podle obrázků - a tady máme, naprosto nečekaně díky Facebooku, výhodu a kromě jednoho máme hned všechny napsané a můžeme uhánět dál. Další stanoviště jsou Jelení vrchy a tu nám dochází, že to letos asi nebude moc sranda, protože je to pěkně dalších 12 kiláků. Pomalu svítá, takže už z té Šumavy i něco vidíme a na Jeleních nás čeká opičí dráha - ve dvojičce jsme svázání za ruce, do pusy si každý strčí pingpongáč a pak se plazíme, podlézáme a nakonec pobíháme, abychom vyřešili zvířátkovou rovnici. Vyplivneme míček i řešení, kterým je sova, necháme se od konkurence nakrmit hruškovýma buchtama a společně vyrážíme na zdejší nejvyšší horu - Plechý. Nálada je skoro výletnická, počasí dokonalé, cestou podél Schwarzenberského kanálu až k Plešnému jezeru a potom po Vyhlídkové cestě nahoru na Plechý.

Nahoře už se počasí trochu pokazí, přesněji vítr a mlha, přes kterou jde vidět jen na pár kroků, o nějakých výhledech nemůže být ani řeč, takže si jen v rámci úkolu rychle zarybaříme a vyrážíme rychle dál. Cesta vede po hranicích s Rakouskem, ze začátku vhodná spíše pro kamzíky, ale pak už klesáme o něco méně strmě až k mostu v Nové Peci. Těsně před stanovištěm se zase potkáváme s Tomem a Izzym, kteří se viditelně stávají pořádnými soupeři a navzájem se budeme hecovat celý zbytek závodu. Stanoviště u mostu, takže nelze čekat nic jiného než lodičky - bereme pádlo, vestu, loď a vyplouváme na Vltavu hledat most a počítat koule. Pohodová projížďka, rychle posvačíme, najdu schované ponožky, dostáváme kus mapy, protože další stanoviště se na té naší nenachází a vyrážíme na další vrchol, kterým je Knížecí stolec. Vrchol se nachází ve vojenském újezdu Boletice, cesta možná pouze po značce, což v praxi znamená, že se trmácíme dalších asi 12 kiláků po betonu a pěkně nás to štve. Knížecí stolec je takový holý kopec, jakésik skalky nahoře a potom rozhledna, která se také stává místem dalšího stanoviště Prasárny. A pro tentokrát rozhodně dostává svému jménu, protože je to pořádně prasácký úkol, alespoň pro nás. Jde o jakousi formu člověče, kdy jeden člen týmu představuje figurku a druhý ho posouvá po hracím poli tak, že různým způsobem vybíhá schody na rozhlednu - obyčejný běh znamená jedno políčko, snožmo dvě políčka a po jedné noze tři políčka. Když se tu ovšem na plnění úkolu potká víc týmů, dochází jako v člověče i k vyhazování - jednak když vás někdo vyhodí z políčka nebo když je hráč předběhnut na schodech. A my vychytali najednou plno jiných týmů, takže chudák Jan pobíhá celých 15 povolených minut, pořád se navzájem vyhazujeme a úkol plníme těsně před koncem. Parťák je potom pěkně naštvaný a zralý na kolaps, takže radši hned vyrážíme a sbíháme dolů. Což je další perlička, protože musíme skoro celý ten beton zase sejít zpět, abychom zamířili pořádnou oklikou na stanoviště Pod korunáčem.

Hned za cedulí konec vojenského újezdu zatáčíme do luk a bereme to pěkně vzdušnou čarou, prodíráme se mokřady a vylézáme na žluté, pomalu se stmívá, ale i přesto naměřujeme azimut a míříme přímo vzhůru skrz les a vynořujeme se těšně před dalším stanovištěm. Na z3v samozřejmě nmůžou chybět nějaká ta lana, takže tady je máme - jedná se o houpačku, jeden houpající a druhý rozhoupávající a úkolem je rozhoupat a zazvonit tak na zvoneček opodál. Při mé váze máme splněno asi za minutku, odevzdáváme náčiní, opět potkáváme oblíbenou dvojici, kteří už jsou z nás poněkud nervózní a vyrážíme dál. K našemu velkému překvapení není dalším stanovištěm vrchol Boubín, ale základna ve Volarech, což sice znamená, že už jsme skoro u konce, ale taky vyvolává dotazy, kde že jsou vlastně ty tři vrchy... Jsme strašpytlové a nechceme se opět ztratit cestou z posledního stanoviště, takže radši volíme cestu obklikou najistotu. Cestou dolů už se začínají projevovat našlapané kilometry, alespoň mě už závěr nešlape ani trochu dobře, cílová rovinka se mírně blíží plížení.

Ale to už máme na dohled základnu s posledním stanovištěm, kterým je sestřelování kelímků prakem, dáváme dva z šesti pokusů a míříme dovnitř, abychom nahlásili návrat. Z předposledního stanoviště, kam jsme dorazili jako 13. se nám kvůli obklice podařilo propadnout na místo 22., ale stejně jsme víc než spokojení, protože v nohách máme kolem 75 km za skvělý čas...

Jo jsme v cíli! Takže zout boty, odplížit se do sprchy, spapat zaslouženou gulášovku a pak už jenom padnout na karimatku a vůbec se nehýbat..

Ráno nás čekají obrovské hromady koblížků ke snídani a k nim vyhlášení výsledků. První naprosto očekávaně Bratr Atlet s Požíračem a jejich dvouhodinový náskok, vyhlášení prvních deseti, první dívčí tým, samé fotografování, závěrečné "proslovy" a jubilejní 10. ročník Závodu tří vrchů je za námi...

Skauti pro rozvoj

Skauti pro rozvoj je projekt z dílny Katedry rozvojových studií UP v Olomouci pro všechny skautíky, které trošku zajímají témata jako humanitární pomoc, multi-kulti, globálně-rozvojové vzdělávání a podobná vznešená slovíčka. V praxi se jedná o sérii čtyř víkendovek, zaměřených vždy na jedno téma - plno teorie i praxe, kterou pak můžeme použít ve svých oddílech. A všechny informace, které načerpáme, pak budeme moct použít příští rok v létě během praxe v Moldavsku..

..rozvinutí účastníci..

První víkendovka zaměřená na téma multi-kulti výchova proběhla už dávno dávno v dubnu a rozhodně byla skvěle motivační. Témata jako předsudky, cizinci u nás, romská problematika, sociální vyloučení - formou přednášek, videí, ale hlavně aktivit, které jsme si sami vyzkoušeli. A v neposlední řadě se skvělým jídlem, vždy z jiného koutu světa.

Druhou víkendovku jsem bohužel nestihla, protože jsem pobývala na Naději a třetí se uskutečnila nyní v půlce října. Tentokrát na téma Humanitární pomoc a rozvojová spolupráce. Nejdřív jsme se zabývali samotnými těmito pojmy, co znamenají a jak se liší, jejich historie. Sobota začala aktivitou venku s názvem Nákaza a následovala skvělá přednáška pana Dušana Brinzanika z Lékařů bez hranic. Potom další velká hra Reportéři z Ledlu a přednáška o rozvojové spolupráci v Pákistánu, aktivity Vězňovo dilema a něco prakticky o projektu Postavme školu v Africe. A navečer Markéta Kutilová z Člověka v tísni a něco o projektech v Kambodži, pro mě asi nejzajímavější přednášející a vůbec téma. V neděli nás čeká Jirka a něco obecně o české rozvojové práci, česká PRT v Afgánistánu, Mongolsko... Všechny témata a aktivity jsou strašně zajímavé a program je šíleně nabitý - v hlavě mi však zůstává tolik myšlenek a zajímavostí, největší přínos však má, že se setkáváme s opravdovými odborníky a lidmi s dlouholetými zkušenostmi, kteří se už vymanili z prvotního nadšení typu "teď spasím svět" a ukazují nám tak opravdovou realitu i samotné pomoci (má to vlastně cenu? I přese všechno prostě má!). A nakonec aspoň malé poděkování Jirkovi, že to všechno organizuje :)

Vavřinec (13.10.2012)

Zase ta podzimní voďácká sranda...

Vavřinec je takový mrňavý potok kousek od Kolína, co se tak vlastně doopravdy vůbec nejmenuje, a na podzim se do něj vypustí rybník (ten už se teda Vavřinec jmenuje) a je zněj dravý tok. Jak píší voďácké cestovní kanceláře - pořádný brutál, absolutně nevhodné pro začátečníky, bla bli bla...

No prostě jsme se tam opět letos vypravili, i když z loňska tedy nezbyly jenom pozitivní vzpomínky. Na nádraží v Kolíně se srážíme ještě s Knarem a Kokosem a vyrážíme osobákem do vesničky Vavřinec, pak ještě nějaký ten kus pěšky a už se začínají objevovat hordy kajakářů s kajaky, oneoprénoaných týpků a pálav. Vyzvedáváme si ty svoje, oblékáme neopreny, ignorujeme doporučení začít až tak za dvě hodiny, abychom se nepletli do závodu a vyrážíme k vodě. Nasedáme, ze startu podplouváme pod mostkem, co je pár centimetrů nad hladinou a pak už je to jenom lepší - je teplo, svítí sluníčko, prostě věci naprosti neočekávané, že se tomu až věřit nechce. :)

Proplétáme se mezi kajakáři (nj nj ten závod..), vyhýbáme potopeným i nepotopeným loďkám, snažíme se nenechat potopit, trasa se pěkně klikatí mezi stromky (těm taky uhýbáme) a hlavně rychle ubíhá. Cobydup jsem u místa, kde jsme se loni vyklopili, ale letos to vypadá trochu líp, strom pěkně vytáčíme a bez cvaku pokračujeme. Občas zastavujeme, třeba na čajík co je spíš lepidlo, a už je tu největší místní zabijárna, aneb Toušická kaskáda. Vyloďujeme a jdeme chvíli koukat na šílence, co to proplouvají - tedy na kajaku ještě budiž, ale pálavy se tam občas pěkně vymelou. Razantně odmítám za naši kocábku, Knar o něco míň razantně, leč Kokos se vyhecuje - příliš se mu to nevyplácí, vyklopí se hned na začátku, zbytek sjíždí po zadku, z čehož je pořádně potlučený, pádlo zachycené uprostřed řeky jeden kajakář mistrnou fintičkou naštěstí vyprošťuje.

Pak už se vše odehrává v poklidu, doplouváme poslední úsek a na konci nás už čeká Skukům. Odevdáváme lodě a necháme se dovézt do Kolína, spokojeni až za roh z toho nakonec poklidného výletíku.

Socpeďácký adapťák (24.-26.9.2012)

No jo, ti pedagogové...

Začátek nového školního roku a pro Míšu to znamená i vstup do nového studia - tak tak od září si vesele studuje další dva obory, jmenovitě Sociální pedagogika a Speciální pedagogika. No a právě z pedagogiky sociální v zájmu pořádného socializování se nám konal i adapťák. Už začátek byl dost veselý, protože o samotné akci jsem se dozvěděla při pobývání na Ukrajině, takže jsem se stihla vrátit ve tři v noci pár hodin před srazem a ty ještě strávila sháněním a vyráběním potřebného vybavení. Dorážím na sraz na nádraží jako vyoraná myš, je mi děsně blbě (což jaksi nepřejde za celý pobyt a mírně mi ho ztrpčuje) a poprvé se setkávám se svými spolužáky - po chvíli nám dochází, že nikoho z pedagogického sboru asi nemáme očekávat, takže kupuje lístek do Skleného nad Oslavou a vyrážíme. Při výstupu už ale objevuje horda potulných a pokřikujících cikánů (ano, přestrojení našich pedagogů) i se slepicí v podpaží, protože celá akce se nese v duchu velkého cikánského putování, a jsme náležitě uvítání. Putování začíná, dostáváme nálepku na čelo, která určuje jak se k nám mají lidé chovat, povídáme a máme zjišťovat odpovědi na podivné otázky ("Jaká je tvoje hustokrutořídká kulinářská slast?" a podobně..), občas zastavujeme na nějaké seznamovačky, seřazovačky, plyvání žvýkaček do dálky, získáváme do opatrovnictví slepici atak. Cesta je to děsně dlouhá, teda asi 10 kiláků, ale po probdělé noci a s tím děsným množstvím aktivit celkem brutál. Konečně ale dorážíme na základnu v Moravci, chvíli hledáme svoje klíčky od chatek a pak konečně oběd.

Prolízačka

Trocha zaslouženého odpočinku a srážíme se venku, vyrábíme přístřešek pro slepici a strkáme hlavy do děr v prostěradle, abychom pověděli, co jsme se o ostatních dozvěděli. Podle podivných kartiček se rozdělujeme do skupinek a prolízíme pavučinou, poslepu se taháme s lany, plácáme čísla a namáháme mozek u vytahování věciček s věcí, na které nesmíme sáhnout. Další velký program jsou Koňské dostihy - zase kartičkové rozdělení do jiných týmů, procházíme si závodní dráhu, vybíráme bankéře, který na nás sází a koně, kteří poběží a začíná první kolo. Každé kolo jiný styl, cirkus parkour či mrtvý kůň, jiný sázejicí, napětí narůstá, taktizuje se maximálně, koně umdlévají, prostě pořádné dostihy. Opět znavení se doplížíme na večeři a po ní zas jedna cigánčina - hledáme nevěstu, dary a skládáme ódy pro cikánského prince, co je tak trošku gay; no přinejmnším je to dost zábava. :) Večer pak samozřejmě zábava volná na baru, s kytárou i bez, já jsem však úplně hotová a mizím spáti dost brzo.

Zelená hamburgerová skupinka v celé kráse

Ráno začíná ala rozcvičkou se šílenými písněmi, rozhodnu se tedy dorazit až na snídani, kterou však nemůžu ani náhodou sníst a začínám přemýšlet, co za podivnou virózu jsem si to z toho východu přivezla. Program začínáme uvnitř, ekonomická hra na světový trh, vyrábíme plno geometrických tvarů, snažíme se je co nejlíp prodat a zvolit nejlepší strategie výroby, aby nás nakonec všechny naprosto rozdrtila Uganda, se svou tajnou diamantovou fintou. Na odlehčenou hra na hřišti se strefováním se do kyblíků, které má někdo přivázané na zádech a poté vyrábění vesmírných modulů pro vajíčko.

Oběd a pak aktivita na celé odpoledne, začínáme pěkně scénkou dvou bezdomovců, kterým se zachtělo něčeho dobrého k snědku a co je lepšího než pořádný hamburger. No a my jsme dobré duše s sociálním cítěním, takže se vydáváme do okolních vesnic, abychom náhodou nebyli k přehlédnutí jsme ve skupince vždy oblečeni jen do jedné barvy, a snažíme se sehnat co nejvíc surovin na výrobu našeho hamburgeru. No aspoň v našem případě to není moc jednoduché, neb před námi proběhli vesnicí jacísi podomní obchodníci, takže lidé nejsou úplně ochotní, někteří nás dokonce označí z jehovisty. Postupně se nám ale začíná sbírat dost podivná sbírka surovin a my uvažujeme, co z toho vytvoříme. Vesnicí nás pronásleduje dědeček se sympatickým svetrem, takže to otáčíme a míříme zpět. Na základně se rozhodneme vytvořit dokonce dva výtvory - sladkou a slanou verzi, sladká s jogurtem a ovocem, hlavním lákadlemslané je smažené vajíčko a cuketa. Výtvory odevzdáváme, jde se na večeři a potom velké ochutnávání. Večerní program mají na starosti letošní druháci, pobíháme po tmě za podivnými cikánskými úkoly, skládáme písně, hrajeme skořápky či házení podkovou a luštíme romštinu, program pomalu přechází do volného až k ránu...
Opět začátek rozcvičkou, potom trocha teorie, protože se dozvídáme plno podrobností o našem budoucím studiu, oborech, předmětech atak dále, ještě nějaký program, co už si nepamatuju a po obědě tradá na autobus (naštěstí ne celých 10 kiláků zpátky) a zítra nadšeně do školy, tak uvidíme jaké to bude. :)

"Mluv se mnou jako s pětiletým dítětem"

УКРАЇНА - UKRAJINA (16.-23.9.2012)

Aneb rodinný výletík na východ...

Ukrajina, původně plánováno tak někdy na červenec, ale pak jednou volá otec: "heleď, tak příští týden jedeme na tu Ukrajinu, jedeš taky?" (pro neznalé, naprostá klasika...). A tak si Míša řekla, že první týden školy se určitě nic extra důležitého nebude dít (no to zas taková pravda nakonec nebyla..), takže samozřejmě jela. Přijíždím z víkendovky, rychle přebaluji věci a se setměním je zde odvoz - Slávek, domovinou na Ukrajině v Praze pracující a občas se domů navrazející, takže se k němu přidáváme nejen na cestu, ale rodinka nás bude celý týden ubytovávat a živit. :)

Den první

No cesta je samozřejmě dlouhá, ale já nacpaná na zadním sedadle vedle obří skluzavky pro prťata doma většinu z ní prospím, takže je to docela pohodové - Bratislava, Budapešť a pak už jen na východ, zastávka na hranicích, kde získávám své první razítko do nového pasu. Našim cílem je malá vesnička Keretsky na Zakarpatské (teda z naší strany samořejmě) Ukrajině, dorážíme tam někdy před sedmou ráno, jsme vřele uvítáni a potom se odebereme k Tániným (Slavkovo ženuška) rodičům, kde budeme celý týden přespávat, protože zdejší domeček se ještě staví, a do oběda uléháme a dospáváme cestu. Odpoledne pak vyrážíme alespoň do Svaljavy, nejbližší větší město, Slávek míří do Avtoservisu, já se snažím číst všechny dostupné nápisy, abych se naučila azbuku, koukáme trochu po městě - hej hej, dokonce už tu mají i supermarket, vůbec to není žádná díra, teda jenom trochu.. Navečír pak ještě vyrážím na procházku okolím, zjišťuji, že ta vesnice zas tak malá není, protože se mi ani nepodaří dojít na konec, nacházím židovský hřbitov a vůbec fotím, co se namane.

Den druhý

Úterý a my vyrážíme na jih - Táň potřebujeme k doktorovi, takže se všichni vydáváme do Novogradova. To už je trošku větší městečko, hlavně je téměř u Maďarských hranic, takže je to tu prostě trošku rozvinutější. Táň vysedá a my nejprve míříme ještě kousek dám do vesničky Vilok na maďarských hranicích, kde před válkou jako malé děvče bydlela Slávkova maminka, ale poté odtud museli utéct a ona by ráda viděla, jak to tam dnes vypadá. Bohužel už je příliš star, aby zvládla tak daleko cestovat, takže jí jedeme nafotit pár fotek. Z popisu, který nám dodala, se tu už dneska nenachází vlastně nic, takže jí asi moc nepotěšíme, ale i tak fotíme, potkáváme obří stádo a pak zpět do Novogradova. Vzhledem k tomu, že se jedná o vinařskou oblast, tak se snažíme najít nějaké víno ke koupi, ale je to úplně marná činnost, stejně tak jako nenacházíme k jídlu šašlik, což by měla být zdejší specialita. Nakonec se teda usadíme v jedné pizzerii, což je dost silný zážitek. Pizza pokypaná kečupem a majonézou je pro nás prostě příliš silná káva a ani ji neochutnáme, ale rozhodně to napravují výborným ukrajinským borščem. Večer potom ještě organizujeme grilování pro širokou rodinu, což je ve zdejších končinách činnost dost nevídaná, nálada je uvolněná - ačkoliv jsme v krajině, kde vodka teče proudem, nic takového nás nepotkává, protože rodinka je silně protestantská a abstinuje, Což je samozřejmě chválihodné, ale zdejší lidičkové si opravdu moc zábavy neužijí, samá práce a práce, je to vcelku smutné, když si to uvědomíme...

Den třetí

Ve středu ráno se vydáváme na zdejší bazar, kdy se tu sjede plno obchodníků s libovolným zbožím, od oblečení po slepice a zaberou celou hlavní silnici. Potom ale sedláme kola, aby nebudila pozornost jenom v nosičích na vrchu auta (což prostě většinu ukrajinského obyvatelstva naprosto rozhodilo), a vyrážíme prozkoumat podhůří Boržavy, jestli a odkud by se dalo kdyžtak vylézt nahoru, protože tohle pohoří už by pár let mělo být dokonce i značené (samořejmě zásluhou českých turistů, díky pánové).Cesta vede přes Svajlavu, což je pohodová cesta po silnici, ale za ní už to začíná být horší - hlavně máme podivnou vojenskou mapu, takže i orientace trochu pokulhává. Projíždíme dalšími vesničkami a potom už jen menšími a menšími cestičkami podél kolejí, aneb hlavní trasy na Lvov, provoz tu ale rozhodně není. Kilometry a kilometry a po chvíli začíná být cesta fakt drsná, ačkoliv máme kola horská, není to vůbec med. Ocko to na jednom přejezdu vzdává, vyvalí se do trávy, takže se rozhodnu poslední kilometry dojet sama. Cíl jsme se zvolili jednu malou železniční stanici (odkud by mělo začínat značení) s názvem Zastávka 1663 km - no prostě to místo je taková ďoura, že to ani nemá název, jen označení vzdálenosti kdoví odkud na železnici. Každopádně značku nacházím, takže se kousek vydávám po trase, není to ovšem úplně na kolo, takže to obracím s předsevzetím určitě se vrátit. Pak už nás teda čeká jenom cesta zpět, už nás to začíná i celkem zmáhat, zdejší omladinu nadchnou asi naše dopravní prostředky, takže se to zvrhává v cyklozávod vesnicemi v délce mnoha kilometrů. Dorážíme úplně vyplyvnutí se stmíváním, v nohách přes 70 kiláků, což je na naprosto netrénované jedince slušný šok a už nic neděláme, jen spát.

Den pátý (ne není to chyba, opravdu pátý..)

Ve čtvrtek vstáváme brzy, protože máme v plánu výlet do Lvova, dorážíme do Svaljavy na nádraží, kde nám milá paní za přepážkou oznámí, že vlak už ale dávno odjel, protože celá železnice se řídí podle Kijevského času, škoda jen, že tady je o hodinu méně a my to netušili. No nevadí, aspoň se podíváme na pořádný trh a zbytek dne se tak spíš převážně flákáme a odpočíváme, posloucháme historky od bábi o československu i Donbase. Nakonec zmeškání ani moc nelitujeme, protože celý den proprší a výlet by to byl asi dost nanic.
Pátek a druhý pokus o Lvov, vstávání před pátou ráno, ale vlak pro tentokrát stíháme! Cesta druhou třídou, naštěstí je poloprázdno, takže je to celkem pohoda, asi tři hodinky časovo, vláček se šplhá do horského průsmyku, zase si pleteme čas a málem vystupujeme o hodinu dřív. Na nádraží začíná pořádný šrumec, od domorodců zjišťujeme cestu do centra a jak že tady vlastně funguje hromadná doprava - jízdenka na tram stojí asi tři koruny a štípnete si ji takovým obřím přístrojem, co do ní udělá pár náhodných děr, nechápu, jak podle toho můžou něco poznat. Zásluhou milého mladíka a i včas vystupujeme a vydáváme se na courání městem. Někde seženeme mapku mapětihodností, i tak ale občas trochu bloudíme. Budova opery, Arménská katedrála, Rynok, Ševčenkův památník, Dominikáni, synanoga a plno dalších památek, pomalu kolem všeho couráme, zastavujeme se na jídlo po neúspěšném hledání pirohů, posíláme co nejdivnější pohledy našim milým a pomalu se vydáváme na zastávku, kde jsme vystupovali. Čekáme na tramvaj, konečně nacházíme okénko, kde prodávají něco jako pirohy, a čekáme a čekáme, a když už nám do odjezdu vlaku zbývá tak půl hodiny a město začíná být čím dál víc zasekané kvůli dopravní špičce, začíná jít do tuhého. Nakonec vybíháme hledat nějaké taxi, jediné volné za rožkem, takže naskakujeme a pak se to začne. Taxi je prostě hrouda šrotu, která nějakým záhadným způsobem jezdí, řitič je naprostý profík, i když teda zapadne asi do každého výmolu, ale jinak mistrně kličkuje mezi auty, bere to postranními uličkami, protože centrum je totál zacpané, rychlostí "no a co, že mi z toho auta odpadnou asi všechny součástky", jednoducho taková jízda smrti. :) Na nádraží nás vyhazuje krásně včas, účtuje si necelých sto korun (noo neskutečné!) a my ještě stíháme nakoupit pár dobrot. Cesta zpět je o něco výživnější, jednak druhou třetí třídou (ano, extra pohodlné lavice o šířce asi tak "ukrajinec, co právě držel tři měsíce půst") a hlavně s bandou studentů, co se na víkend vrací domů ze Lvova. Ve Svaljavě nás vyzvedává domluvený odvoz, protože Slávek nemůže řídit - to je práce a to sa v sobotu nesmi (ano je pátek, ale den se počítá od západu slnka).

Den šestý

Sobota, ukrajinské pobývání se blíží ke konci, takže je třeba se ještě někam podívat. Ocko je jakýsi churavý, takže se mu ničeho nechce, tak beru kolo a vyrážím na vlastní pěst - tabulka čokolády a GPS, to je vybavení dnešních cestovatelů. Namířím to směr Lisičevo a pak opět Boržava na obzoru. Chvílí bloudím a hledám značku, ale tu už se na stromě zelená, takže se nechávám vést. Cesta zase drsná i horské kolo, ale šlapu co to jde a cítím se hrozně šťastně, když si takhle sama mířím do hor skoro neznámo kde. Šlapu, ale čas se krátí a za chvíli se začne i stmívat, takže dosáhnout až na hřeben mi není souzeno..otáčím to tedy zpátky a vydávám se zase dlouhou cestu zpět. 

Neděle a náš poslední den, trávíme ho nakupováním nějakých těch dobrotek a prostě památečních věciček, zásoby cukríků, sušených rybiček či pelmeňů a po obědě nastává velké balení a hlavně loučení. Jsme zase srdečně zváni, nejlépe na sklizeň v létě a pak už prostě odjezd. Týdenní exkurz do ukrajinské reality se blíží ke konci a přibližuje stále víc s maďarskými hranicemi. Cestou ještě nakupujeme skvělé víno od pouličních prodavačů, které se o chvíli později stane důvodem, že si průchod hranice opravdu užijeme. Pěkně nad díru, vyvalit všechny věci, ale naštěstí jsou páni celníci odrazeni chytře nastraženými špinavými ponožkami, takže brzo zase v cestě pokračujeme. Do Brna dorážíme někdy po druhé v noci, nastává loučení a skvělý výlet je u konce - a příště zase, tentokrát i do hor!

Fotky se mi už nechtělo vybírat, takže jsem použila mozaiky z Week of life, ty jsou v dobrém rozlišení k nalezení zde:

http://www.weekoflife.com/cz/week/6387/u-krajin-ny.aspx 

A komplet dokumentaci potom máme ještě tady:

http://myska-zebra.rajce.idnes.cz/17.-23.9.2012_UKRAJINA/

Dýchánkovská víkendovka (14.-16.9.2012)

To tak někdy během semestru padl návrh, že bychom mohli udělat nějakou společnou dýchánkovskou akci o prázdninách, nejlépe nějaké putování. Z putování se nakonec stal víkend na chatě a prázdniny jsme naštěstí stihli o posledním víkendu před začátkem školy. 

Skupinovka na Kazatelně

Nakonec jsem to měla tak trochu na starost, aby se teda aspoň něco uskutečnilo a daří se. :) Srážíme se v pátek na hlaváků, uděláme bleskový průlet Tescem za účelem získání jídla a v poslední chvíli dobíháme na Zvonařce autobus - prostě začátek jak má být. V autobuse se konečně všichni pozdravíme, celých pět kusů Dýchánků, šestý se dopraví ráno a čeká nás dlouhá cesta do Vřesovic na úpatí Chřib. Chvíli hledáme chatu, pak už je ale Kukačka na obzoru a Olda nám povídá všechno potřebné - je to taková malá chatička, kapacitou tak osm lidí, voda ze studánky, ale skvěle udržovaná a prostě roztomilá a útulná. Večer trávíme povídáním s hosty zdějšího střediska a potom do nočních hodin plníme naše předsevzetí - plánování programu na další semestr...
Ráno vstáváme celkem brzy a já, Tibor a Amazoňan se jdeme poránu proběhnout a hupnout do vod zdejšího rybníčka, posbíráme Rodriga, který trochu zabloudil cestou od autobusu a běžíme zpět na snídani ala široký výběr buchet a bábovek. Poté si půjčujeme mapu a vyrážíme do těch zdejších hor. Nejdřív vedou naše kroky směr zříceni Cimburk - moc pěkný hrádek, o který se stará zdejších skupinka lidí zapálených do dřeváren a všude kolem jsou k nalezení podivná vyrobená strašidla. Dostáváme kapesního průvodce, takže hrad sami prolézáme a na střídačku si děláme průvodce, občas i s překladem do znakového jazyka pro neslyšící v podání Rodriga. Potom se snažíme nacpat do jedné středověké klece pro hříšníky, zkoušíme vězeňské koule a pak už radši rychle místo opouštíme. :)

Kolik Dýchánků se vleze do jedné klece?

V altánku se zastavujeme na oběd a vyrážíme se kouknout ještě na skalní Kazatelnu, odkud je taky moc pěkný výhled na ony Chřiby. Potom už pomalu cesta zpátky a v chatě ještě na chvíli usedáme zpět k našemu plánování, abychom teda měli úplně splněno a nutno říct - mise úspěšná. To už se s námi ale loučí Tibor a vyráží za putováním se svým tátou. My se zabíráme do aktivit z dílny Amazoňona - setřelování obřím prakem, který čtyři lidí drží a pátý se je snaží korigovat a jiné blbinky s tímto zařízením - a poté také Vojty. Ten přichází s podivně znějící hrou roztahovaná. Něco jako šlapaná, jen se to hraje s nožem, který si zabodáváme do země u noh a prostě úkolem je, co nejvíc ostatní roztáhnout.
K večeru vytahujeme lavičky, přejdeme cestu pro nasbírání nějakého dřeva (ach takový luxus) a zapalujeme táborák. K tomu samozřejmě nefalšované špekáčky, osolené rajčata. které se stávají předmětem Rodrigova sáhodlouhého udiveného monologu a kytára v podání Vojty. Padá tma, kytary přibývá, časem dozrává čas i na ledvinu (čti mango) a prostě je nám celkově hej.
Ráno si pořádně pospíme a protože je neděle, nelze začít jinak než vánočkou. Vše se nese v poklidném duchu, až je pomalu čas začít se balit a uklízet. Oběd nestíháme, tak aspoň každý fasuje nějakou polívkovou část (ano, starý dobrý kamarád pórek), loučíme se s tím pěkným místem a šlapeme na autobus. Cestou v něm hrajeme karetní hru Hobit, což zahrnuje hlavně hlasité vyřvávání hesel, které se objevují na kartách (to je v pravidlech, žádné výtržnictví..) a dalších k průběhu hry, jako "Žranice!" případně "Pitka". Na Zvonařce se opět loučíme a zakončujeme po dlouhé době zas jednu dýchánkovskou výpravu.

Jo a samozřejmě nějaké ty fotky k vidění:

http://myska-zebra.rajce.idnes.cz/14.-16.9.2012_Dychankovsky_vikend/

A furt, cože je to vůbec ten Dýchánek?

http://www.dychanek.cz/

Beskydská sedmička (7.-9.-9.2012)

Uff už jsem zase schopná chodit, takže pár slov...

Beskydská sedmička, taková pěkně profláklá turistická sranda, takže jsme se s Janem samozřejmě taky museli alespoň jednou zúčastnit. Tedy metodou zkusíme a uvidíme, o nějakém tréningu moc nemohla být řeč, plánovací tabulku trasy dle vzoru Honzova taťky jsem aspoň já zavrhla jako podivnou šílenost, jídlo jsme skoro nafasovali... No když pak po horečných přípravách na poslední chvíli (zběsilé smažení palačinek, tisknutí nějakých potvrzení...), konečně sedíme v autě směr Frenštát, říkám si, jaká je to paráda – vše zajištěno a po mě se chce jen, abych to ušla (DÍKY, DÍKY :-).

Ve Frenštáte se registrujeme, dostáváme startovní čísílka, tričko, čip a jiné propagační blbinky a přesouváme se do Třince, kde je start. Jsme tam celkem brzo, ještě před příjezdem oficiálního vlaku, takže se můžeme v klidu připravit, namazat nohy a pak už čekáme. No čekáme a start se posouvá z desíti na půl jedenácté, ale to už se blíží velikánská skupina z nádraží v čele s velkým Uhrobossem, náměstí se zaplňuje, dojde na pár slov místních pohlavárů, samotného šéfa a úderem půl je najednou odstartováno. Nečekaně se všechny tři tisíce účastníků zběsile nerozběhnou, ale pomalu prochází startovací branou a koberečkem, který podle čipu zaznamená čas průchodu.

Jsme tedy na trase a míříme k prvnímu ze sedmi vrcholů, kterým je Malý Javorový. Cesta Třincem se podobá spíš velké tlačenici, nasadit nějaké tempo je skoro nemožné, docházíme pod sjezdovku a pak už rovnou nahoru. Nutno uznat, že pořadatelé si dali opravdu záležet, aby nám už první vrchol dal znát, že tohle nebude žádná sranda. Malý Javorový i se svým vysílačem je dobit a my skoro utíkáme na první kontrolní stanoviště, které je ovšem až na Velkém Javorovém. Opět kobereček a za ním první dělení tras – jelikož patříme do kategorie Hobby nikoliv Sport, vydáváme se přímou trasou, která vede víceméně po hřebeni rovnou na Ropici. Sil je až až, často uháníme v závěsu za sporťáky, protože těm lidé i uhýbají z cesty. Na vrcholu asi opět kobereček, a pak už první pořádný sešup dolů do Morávky. Zafačované koleno si zatím nestěžuje, takže to bereme pěkně rychle, já si stihnu namočit celou jednu botu v nějaké bažině, potkáváme známé Skrypťany...
Morávka a první občerstvovací stanice, papáme banány, melouny a čokoládový bonbóny, jinak se ale nijak zvlášť nezdržujeme a pokračujeme vzhůru na Travný. Tuhle část cesty si prostě nepamatuju, takže Travný pro mě zůstává pořád stejně záhadným kopcem, nůďo bez výhledu, plno lidí, takže jenom probíháme dál. Kousek níž se v jednom těžším a úzkém úseku tvoří dokonce fronta a v řadě ztvrdneme skoro dvacet minut, mírně mrholí a je pořádná zima, když si tam tak postáváme. Jinak je cesta dolů pohodová a už se objevujeme na Krásné, pausujeme, pojídáme superní müsli (tak pořádná snídaně, ne asi), Jan zkouší podivný jonťák a při odchodu začíná už pomalu svítat. Cesta na Lysou, nejprve po silnici, pak tak porůznu, vynořujeme se kousek od sjezdovky a cesta na vrchol samozřejmě vede po ní. Na Lysé je pěkně hnusně a vichr, jdeme si projít pípací bránou a rychle zpět do závětří, tedy o něco níž - každopádně Lysá byl bod pro vstup do závěrečné tomboly, tak aspoň jedno máme splněno.

Komplet trasa závodu

Čeká nás nejdelší úsek cesty, aneb cesta do Ostravice. Je to úmorné, dochází k prvnímu ošetřování puchýřů, Jan povídá s jiným ufounem (jj správně jaderňák, já vím), takže si spíš jen tak pospávám za chůze a asi tak za milion let se konečně ocitáme v Ostravici. Tady nás čeká teplá polívka, kterou sníme po zhroucení se na zem na chodbě a nakonec se rozhodujeme dát si trochu větší pausu, protože jsme pořádně mrtví a máme docela čas, takže si v tělocvičně na kartonu na chvíli zdřímneme.
Z Ostravice cesta samozřejmě pokračuje na Smrk, ale ne obvyklou trasou po červené, obcházíme to nějak zadem (to abychom mohli lézt vždycky do co nejstrmějšího kopce) a vylézáme až na rozcestí, co je v půlce cesty. Do kopce nám to jde skvěle, tento úsek se nám šlape asi snad nejlíp, i když by se dal označit asi i za nejtěžší. Cesta samozřejmě nevede po značce, ale tak přímo nahoru jak to jen jde. Další kontrola nás čeká v sedle a potom už jen kolem Lenona na vrchol (ten nejzáhadnější kilometr na světě - kdo to jen měřil, mě napadá pokaždé..).Na Smrku překvapivě fučí, přesto si ale děláme přestávku a pojídáme těstoviny z krabičky a určitě čokoládu jako vždy (už ani nevím, kolik těch tabulek jsme zlikvidovali). Cestu ze Smrku si taky příliš nevybavuju, ale už to určitě přestávala být sranda - prostě celkově ty sestupy byly asi tak stokrát horší, naše kolena dávají velmi jasně najevo, že s tímto typem zábavy dost zásadně nesouhlasí. Zas jeden milion let a objevujeme se na Čeladné. Tady je opět občerstvovací stanice, čas na další polívku, kterou si dopřáváme vyvalení na trávě, alespoň chvílí dopříváme nožkám odpočinek chůzí na boso, ale pak to zase přijde. Obout boty a hybaj hore - náš další cíl Čertův mlýn. Dlouho po betoně, zkratky kolmo do kopce, potom nějaké ty výhledy, moc pěkný úsek v nadcházejícím západu slunce a potom už vrchol. Cvakáme kartu, snažíme se zjistit, kolik že je to ještě kiláků, ale pořadatelé jsou pořádně zmatení, takže radši pokračujeme. Než dojdeme na Pustevny, už je všude černočerná tma. Dáváme si teplý čaj a hlavně v zájmu doplnění minerálů a soli zbaštíme balíček čipsů a nějakých tyčinek.
Cesta po hřebeni k Radegastu a dále na Radhošť. Tady trochu společně s mnoha jinými závodníky bloudíme, protože tu není žádné značení, ale společně se nalézáme. A nyní začíná největší brutál, tedy cesta dolů na Pindulu - naprosto neskutečný padák, pokud nejste kamzík nemáte nejmenší šanci a hlavně taková zabíračka na kolena, že to až pěkné není. Cesta je doplňována zoufalými i naštvanými výkřivy, často velmi nevybíravými, všude kolem nás a já mám radost, že to někdo filtruje i za mě, protože už nejsem schopna ani nadávat. Je to nekonečné, a když se objevují první světla z cesty, už tomu ani nechci věřit. Doklopýtáme a prostě se zhroutíme na silnici a jenom ležíme. Nastává pořádná krize a dost vážně uvažujeme, že to zabalíme. Potom si ale uvědomíme, že by to znameno přihlásit se příští rok znova, protože se přece nemůžee nechat pokořit a v zápětí kolem nás svižně profičí asi tak šedesátiletá bábi a to už je příliš. Zvedáme se, zpečetíme svůj osud a dáváme se do šplhání do posledního kopce. Cesta nahoru je opět docela zvládnutelná, pořád se nám daří držet i celkem obstojné tempo, hlavně trasa je pohodová, značná část vede i po silničce. Sice už téměř spíme za chůze (tedy přinejmenším Jan), ale přesto se vrchol Velkého Javorníku po čase objevuje. Poslední vrchol dobyt, ale při pomyšlení na následný sestup z toho ani nemám příliš radost. No ale nemůžeme tu zůstat, takže fáčujeme kolena a vzhůru dolů. Už se mi o tom ani nechce mluvit, protože tento úsek byl zaručeně ta nejhorší cesta mého života, chce se mi brečet bolestí a proklínat celý svět, áááááááááá...
Takže průchod peklem, ale i to jednou končí a my se po - tady už prostě nestačí obvyklé jednotky - kvadrilionu let ocitáme ve Frenštátu. Tady už nás čeká David a dělá nám doprovod městem do cíle - pár uliček a obří brána s vítězným schodištěm je na dohled, Jako ráda bych napsala, že probíháme cílem, ale nic by nebylo tak hodně vzdálené skutečnosti. :) Každopádně závěrečné pípnutí čipu a máme to za sebou - asi 28 a půl hodiny, ale máme to úspěšně za sebou. Jo jo jo - i když pořádná radost přijde asi až později. Nasedáme do auta, okamžitě usínáme a vezeme se domů, netušíc jak jsem se potom dostala do postele.
Další den ráno se vykulháme z postele a míříme zpět do Frenštátu na vyhlášení výsledků a tombolu. No v naší kategorii jsme těsně před koncem, ale polovina vůbec nedokončila, takže v tomto srovnání, jsme na to dost dobře, rozhodně jsme maximálně spokojeni. Žádná výhra super hi-tec věciček nás nepotká, takže se zase vydáváme domů a tentokrát konečně pořádně vyspat. A poučení nakonec, děti? Bez pořádného tréningu, never more!

Tábor Naděje (17.8.-1.9.2012)

Teď už je to jenom takový povzdech "aach na Naději"...dva týdny v Jizerských horách, dva týdny návratu ke kořenům a přírodě, dva týdny se skvělými lidmi, dva týdny naděje a víry v sebe a svět, jaký ho chceme mít...

Nadějáci, neboli účastníci Naděje, jsou vázáni jistou formou mlčenlivosti, takže si tady nemůžu napsat přesný deníček i kdybych chtěla, ale aspoň pár věcí, co byly pro mě důležité a co mi v paměti utkvělo.

och rána slunečná i mrazivá, vybíháš jen v plavkách, tělo ohýbáš a ve studené tůňce svlažuješ...naučila jsem se mít ráda běh, připadat si jako laňka a prostě běžet lesem...hranice našich sil jsou nevyčerpatelné a v horách se dá přežít i naprosto bez ničeho, protože poutník s lehkým srdcem dojde nejdál, les tě uživí a k snědku vždycky něco najdeš, v noci tě zahřeje teplo těsného kruhu přátel...když chceš žít, musíš umět i zabíjet...cože, ty dítě města? Ty nevíš, jak se peče chleba, vyrábí sýr či získává med! Jak si můžeš v tomto světě spokojeně žít?...k teplu a rozdělání ohně nepotřebuje nic víc něž dva kousky dřeva, kámen a kus kůže, o to víc tě potom hřeje...stejně tak ti netřeba hřebíků, abys vystavěl svůj příbytek - dřevo, nůž a sekera, to jsou teď tvoji přátele...jsi ještě malé pískle nebo už máš na to, abys prošel Zkouškami celých mužů a žen, máš dost důvtipu, síly, mrštnosti a vytrvalosti?...máš svůj názor a dokážeš ho říct, obstojíš v diskuzi, máš mysl bystrou - to se všechno dozvíš...únava, vyčerpání a zároveň šťastný úsměv na tváři, východy slunce i zuřivé bouře...miluji ten kousek Jizerských hor, to místo zastavené v čase...

Nadějní Nadějáci...

Jste na Naději a skvěle si to užíváte...občas sice nadáváte, že máte hlad, je vám zima, nebo prostě na vedení, ale po čase už vás ani nenapadne, že byste mohli žít jinak než uprostřed přírody, všechno co je potřeba si vyrobit sám a prožívat chvíle naplno... jenže pak přijde konec a vy jedete domů a kousek  vás tady zůstává a po tom ztraceném kousíčku se stýská. Ne hned, ale s postupem času je to horší, je vám smutno a přichází uvědomění, co všechno jste získali a naučili se. Ale hlavně víte, že už se nikdy nebudete moct vrátit - tedy přijete třeba příští rok, ale bude to návštěva a už nikdy víc vaše Naděje, ach jo.. Takové jsou moje pocity s odstupem času a je mi zase smutno, ale taky bych mé velmi náhlé rozhodnutí jet na Naději za nic nevyměnila...

Poloniny (15.-22.7.2012)

Poloniny aneb borůvkový ráj a ztracený kout země…

Poloniny jsou národní park na nejvíc východním Slovensku, co to jen jde. Přesněji začínají na trojmezí s Ukrajinou a Polskem a táhnou se dál na západ po hranicích, přecházejíc do východních Karpat. Je to nejméně navštěvované pohoří, nejvyšší kopečky dosahují jen taktak 1200 m, ale zdárně to dohánějí divokou a krásnou přírodou - je to místo, kde se člověk vnoří do lesů a luk a o týden později se vynoří o více než 100 km dále naprosto neposkvrněn jakoukoliv civilizací. A tam jsme se natěšení, po velmi nenadálém rozhodnutí s Janem vypravili (a ten nám tu taky něco napíše, aby to nebylo všechno na Míše!). Takže dneska povídání o putování medvíděte (do role obsazena slečna M.) a zubřete (part pana J.).

Neděle

Stopovací momentka

Samozřejmě jsme se nezačali balit včas, ale až pozdě v noci, takže vstáváme řádně nevyspalí asi po 4 hodinách spánku a míříme na vlak. Pěšky už bychom to nestihli, naštěstí jede tramvaj. Na nádraží rychle kupujeme lístek a na nástupišti se potkáváme s mými rodiči, kteří chtěli jet o vlak dřív na výlet, ale vyšli příliš pozdě, tudíž jedou s námi. Přestupujeme v Těšíně a v průběhu snídáme. V bystřici dokupujeme zásoby chleba a vydáváme se na první stop. Asi jako osmé auto nám zastavuje dodávka, rychle naskakujeme dovnitř a vzápětí předjíždíme všech předchozích sedm aut. Tato zběsilá jízda je ale krátká, pouze do Mostů u Jablunkova. Tam vysedáme a kousek popocházíme do připojovacího pruhu. V protisměru najednou vidím nějaké pramky na vozíku – kluci se vracejí z tábora. Zamáváme a stopuje se dál. Po chvilce zastavuje týpek s úplně novým autem, prý se vrací po svatbě, vzadu má ve stojánku láhev vína. Veze nás až do Žiliny a dokonce nás vysazuje na správném místě městského okruhu. Kousek jdeme pěšky až k odstavnému pruhu a po deseti minutách nám zastavuje ženská jedoucí za Poprad. Normálně údajně stopaře nebere, ale prý jsme vypadali strašně zoufale (byli jsme vysmátí jak leča…). Vcelku rychle jsme oba vytuhnuli a vzbudili jsme se až, když se na obzoru objevili Vysoké Tatry. Za Popradem ve vesnici Hozelec naše jízda skončila a pošmákli jsme si na bůčku od maminky. Další stop jsme chytli zase skoro rychleji, než Míša stihla napsat ceduli. Dva Poláci v zakouřeném džípu po nějaké diskotéce, starší lopající jedno pivo za druhým a ochotný nás zavést téměř kamkoliv, mladší řídící a utahaný, takže nás vysadil uprostřed Prešova. A samozřejmě všechno dle nich [:jest v pierdeli:]. Jsme líní dojít až za město, takže stopujeme asi hodinu v dost blbém místě, dokud nám nezastaví mamina s malou Jankou vzadu v sedačce, že prý když veze někoho cizího, tak má v autě klid. Rozjela se dřív než jsem se stihl nasoukat s báglem na přední sedadlo, takže jsem si musel trošku přibouchnout nohu a doufat, že se tam někam vleze. Švihala to s námi až do Humenného, kde už jsme zvolili konzervativnější způsob dopravy a nasedli jsme na vlak do Stakčína. U cedule o Národním parku Poloniny plné medvědů a zubrů jsme počkali na autobus a odštrachali se jím do nejvýchodnější slovenské vesnice – Nová Sedlica. Samozřejmě se v průběhu cesty spustil řádný slejvák, takže jsme jen rychle přeběhli do autobusové zastávky (naštěstí tam něco takového znají). Poté, co se obloha trochu roztrhala, jsme se vydali hledat místní táborisko, ovšem od zmateného bloudění nás po setmění zachránil až místní švarný policajt. Policie tu ale jezdí v džípu a vypadá spíš jako vojenská hlídka.

J.

Pondělí

Třikrát Kremenec

Tak a je to tady, konečně se pustíme do těch hor! Ze včerejšího cestování jsme pěkně utahaní, takže vyrážíme asi tak před obědem, ale to zas tolik nevadí, protože naše denní úseky nejsou nijak extra dlouhé. Vzhledem k tomu, že Poloniny jsou národní park, nesmí se tu samozřejmě stanovat, ale taky není ani náhodou možné je přejít za den, žádné chaty tu nejsou, takže zde alespoň vyhradili tábořiště pěkně s nouzovým příbytkem a hlavně vodou, které jsou tak den pochodu (no nejsou to hodní pánové ze správy…). Ještě chvíli zmatkujeme s vodou, protože pramen, který jsme objevili včera, už dnes neteče, ale pak už se noříme do lesa, stoupáme stoupáme a pak zase najednou až do údolí a stoupáme, až se vynoříme na Kremenci (nebo také Krzemieniec či ukrajinsky Кременець), což je hora přesně na trojmezí a je zde velikánský trojúhejníkový řekněme hraniční kámen, jehož každá strana míří do jiného státu. Když se tu ocitáme sami (ano, tady ze pár turistů bylo, přesněji pět), popadnou nás roupy a pokoušíme tento bod opravdu dobít a vylézt na něj – stejně toho ale moc vidět nejde. Takže se vydáváme dál a konečně krásný rozhled nás čeká vyhlídce Kamienna, kde se také objevuje první borůvková plantáž. S modrou pusou ještě šplháme na Čierťaž a v sedle pod ním se už nachází první z tábořišť. Je to krásný palouk zalitý sluníčkem s ohništěm a chajdou, ale my stavíme stan a pak už se jenom válíme v posledním sluníčku, M. sbírá borůvky na borůvkový koktejl, který vyrábíme ze sušeného mlíčka (no prostě mňam!).

M.

Úterý

Rozhled do kraje...

Ráno. No brzké vstávání nám pravda příliš nejde. Nabíráme vodu z vydatného pramene, jak tento čůrek  vody, který se ještě rozcákává všude kolem kromě do láhve, popsal jeden průvodce a vyrážíme. Přecházíme vrcholky Borsuk, Čelo, pokoušíme se o stromolezbu, když tu začíná pršet (nechápu, že až v úterý a ne od chvíle, kdy jsme vyšli). Další vrchol je Rabia Skala s opět pěkným výhledem do kraje, ale to už se vynoříme z lesů a putujeme po loukách, což v praxi znamená, že jsme durch mokří a hlavně boty (ach ach ty boty). Další vrcholy na trase jsou Ďurkovec, Plaša a pořád prší a prší a my máme hrozný hlad, ale nechce se nám v dešti zastavovat. Šplháme na poslední vrcholek neboli Kruhliak a pak už jenom dolů do Ruského sedla (wau dokonce kousek asfaltky), kde nás opět čeká pěkné tábořiště. J. se hned po sundání batohu hladově vrhá na zbytek suchého chleba a až pak se dáváme do vaření pěkně dvouchodové večeře. Během toho si čteme zápisky ze zdejšího deníku, kde všichni barvitě popisují své zážitky s plchy a chatku zdobí nápisy jako „Vítejte v plším hotelu“ či „Plch´s not dead“, což nás tak trochu přesvědčí pro spaní pod stanem, než svádět celou noc lítý boj s plchy o své zásoby jídla.

M.

Středa

Stromolezba

Vstáváme vcelku pozdě a poprvé snídáme vločky, což zahrnuje Míšino neustálé remcání: „Ten kokos je hnusnej :-/“. Svítí sluníčko, takže se nám dobře šlape. Míša objevila dobrý lezecký strom, tudíž samozřejmě šplháme, co nejvýš to jde a pak pozorujeme procházející lidi vespod divící se osamoceným batohům a zvažujeme, jestli na ně neudělat: „BRUM!!!“. Během dalšího pochodu nás trochu štve Shocart, podle kterého už jsme dávno měli být u úzkokolejné stanice Balnice, a místo toho se pořád vlečeme lesem. Když ke kolejím konečně dorazíme, přijede vlak a vyhrne se z něj asi tak miliarda Poláků, zakouří si, projde si okolní přírodu v okruhu 100 metrů a pak zas všichni odjedou pryč. Zůstal jen prodavač ve Sklepě, tak si aspoň po konzervě herinků v pfefersauce kupujeme pitnou vodu. Pokračujeme dál po červené na kopec Rzydosowa, za kterým nacházíme pěkný, byť trochu šikmý palouček. O kousek dál je sice ještě rovnější, ale tváří se, že se na něm možná v noci pasou zubři, takže volíme spacákovou skluzavku. Na večeři testujeme sušené maso s těstovinami – chtělo by to trochu něčeho mastného, ale jinak to je dobré.

J.

Čtvrtek

Vysoký Grúň

Konečně se nám daří vstát v půl osmé a po opětovné anabázi s kokosem vyrážíme před devátou dál. Na prvním vrcholu se neobtěžovali udělat šípovník, prostě zářivým sprejem napsali Vysoký Grúň na strom. Provádíme testování pevnosti chorošů a po zjištění, že mě v pohodě udrží i s batohem neodolám a opatrně se vystoupám jak po schodech na jeden obrostlý pahýl. (Tímto činem nebyl poškozen žádný choroš.) Následuje hledání závislosti maximálního dolního čísla hraničního kamene na horním, ale vztah je zřejmě dosti náhodný. (Dle Míši: „Sloupky jsou kouzelné a mění se tak, aby tě zmátli“.) Stále toužím vidět nějakého zubra či jiné zvíře a dostává se mi alespoň medvědí stopy v blátě. Naštěstí salám k obědu medvěda nepřilákal. Stezka zas začíná být značně džungloidní. Prodíráme se až na louku v sedle, kde je mapka jakožto rozcestí. Scházíme dolů, neboť potřebujeme dobrat vodu. Stezka je vyšlapaná maximálně tak zvěří a značená zelenými pruhy sprejem. Objevujeme opuštěnou železnici, tunel Lupkowským průsmykem a budku pro správce tunelu – tunelárku. O kus dál je pěkná studánka, takže se trochu umyjeme a drápeme se zas zpátky nahoru do sedla. Jak pokračovat dál divokou bujnou přírodou tušíme jen podle hraničních kamenů, se značením se tu moc neobtěžovali. Na obzoru se objevují hrozivá mračna, takže se rychle rozhodujeme postavit stan. Čekáme a čekáme a stále neprší, i když všude kolem hřmí. Nakonec zas balíme stan s tím, že to snad ještě chvilku vydrží. Pršet začíná asi po 30 minutách. Zrychlujeme krok a nacházíme pěknou žlutou nouzovou budku. Asi minutu poté, co jsme se nasoukali dovnitř, začal solidní slejvák. Uvnitř moc místa není, nehrozí, že bych se v noci natáhl, ale přesto jsme za ni biatlonistům z Medzilaborce velmi vděční. V obavách z vytopení spodem ještě venku jen v trenkách kopu odtokové rýhy. Vaření rýže se nám moc nepovedlo, je z toho taková mňága se žďorbem tuňáka. Dlouho si povídáme za svitu svíčky, protože venku šlehá jeden blesk za druhým provázeny dlouhým hřměním.

J.

Pátek

Náročná cesta pro vodu

Dnes ráno se karty pěkně obrací a ten lenivý, koho je třeba tahat ze spacáku je pro tentokrát Jan, prostě se mu nechce z malinkaté chaloupky! Nakonec se ale podaří a po chviličce docházíme k cestě, která údolí protíná, mihne se jedno auto, takže pro dnešek nemáme skóre „žádný jiný člověk za celý den“ jako včera.  Opět se prodíráme džunglí a bažinami a stoupáme na různé Hrby (jako pravý, středný, levý a kdovíjaký ještě) až se dostáváme k dlouho očekávané rozhledně. Ehm no rozhledna, je to taková šíleně rezavá konstrukce, kam se leze po taktak ještě držících stupátkách a nahoře je možné stát pouze na traverzách, protože po podlaze, která tu snad dříve byla, není ani památky. A co je úplně nejlepší, z vrchu jde vidět přesně nic (je to prostě trochu problém, když stromy kolem jsou vyšší než vaše rozhledna). Takže radši pokračujeme v cestě, přecházíme mírně zkulturněnou oblast, což znamená pár cedulí EU, které vám poví o zdejší fauně a flóře, a dvě tři lavičky označené za oddechovou zónu. Začínáme si dělat starost o vodu, protože jí tady po cestě opravdu není příliš, ale to už docházíme k rozcestí Vodojem a něco nám napovídá, že by tu i mohla být. No jako je, jenže její nabrání znamená skoro spouštění do propasti rozpadlého vodojemu. Dále je na cestě krásné rašeliniště (huu dokonce lávky na přechod, za což jsme opravdu rádi) a o kousíček dál potkáváme první šílence, kteří se rozhodli jít také celé pohoří – no a světe div se, jsou to samozřejmě Češi. Dnešní zajímavosti ale nekončí, protože se ocitáme u vojenských cintorínů z první války. A my pokládáme kámen na mohylu neznámým vojínům, kteří zde uprostřed lesů v pokoji odpočívají. Nakonec už jen vystoupáme na Kamien, jehož vrchol tu vlastně nemá být, přesto ale přímo na něm uléháme a o nedlouho začíná pršet.

M.

Sobota

Nj týdenní pochod...

Prší. Pořád prší. Přestalo, rychle snídáme. Prší. Pokoušíme se sbalit stan zevnitř, i když se pruty uchycují na ložnici. Prší. Dáváme si brzký oběd. Pořád prší. Balíme zbytek stanu a přesně ve 12:00 vyrážíme do deště. Celkově je na dnešní cestě super akorát to, že se nějaký rozcestník nachází co půl hodinky, takže to i rychle ubíhá. Cesta přes Fedorkov, jakési sedlo, kde se trochu ztrácíme na louce, Klín co je vlastně Kút a hlavně strašně moc bláta. V lese nás chvíli sledují tři pořádní paroháči a pak už zase jen bláto, až máme pocit, že máme bláto i místo mozku. Ale tu se najednou z lesa vynoří jakási betonová budova a o chvilinku i celá rozhledna – jsme u Dukly, cíle naší cesty! Samozřejmě jsme přišli asi půl hoďky po zavíračce, takže na rozhlednu se nedostaneme, ale možná to není zas taková škoda. Rozhledna je totiž šílenou stavbou, postavenou s opravdovým budovatelským zápalem s myšlenkou „nacpěte tam co nejvíc betonu, je to tak krásný stavební materiál“ v pravém brutalistickém stylu. Takže radši scházíme přímo do Dukelského průsmyku, ocitáme se najednou na celkem rušném hraničním přechodu, všude se tu povalují nějaké tanky, procházíme monumentální památník Dukla a po zjištění, že autobus tu o víkendu jezdí tak dvakrát denně, se vydáváme do nejbližší vesnice tedy Vyšného Komárniku. To je ale trochu kámen úrazu, pozapomněli jsme, že jsme na východním Slovensku – těch autobusů tu jezdí úplně stejně. Uhnízdíme se v zastávce, přezouváme do sandálků (což je docela hrdinský čin dotýkat se svých pohorek!), pokoušíme se trochu očistit od bláta a dáváme se do stopování. Nejde, nejde, skoro už propadáme trudomyslnosti a plánujeme se na žal zlít borovičkou v místní knajpě, když tu nám zastavuje jeden Maďar, který ale naštěstí pěkně rozprává po polsky a už se vezeme do Svidníku. Vysadí nás na autobusáku, kde si zjistíme spoj na ráno a už se jako malé děti po táboře vrháme na Tesco a nakupuje něco na večerní hody. Ještě přelezeme silnici a zapadneme do pole, kde stavíme stan za zvuků diskotéky zpoza lesa.

M.

Neděle

Proces vstávání probíhá asi tak od půl sedmé do sedmi, bez snídaně balíme stan, loučíme se s M. imaginární kozou a bereme útokem Tesco pro něco dobrého na snídani. Zvládáme ji spořádat ještě před příjezdem autobusu do Prešova. Cestou míjíme souputníka stopaře a pak ještě projíždíme dobré serpentiny. Na autobusáku v Prešově nás čeká Juraj, zásobuje nás meruňkami ze zahrádky a M. s ním zůstává, neb má na večer lístek na Studenta do Brna. Já nakonec volím pohodlnější způsob cestování a nasedám na vlak do Kysaku. Zde jsem překvapen absencí trafiky, takže si nemůžu koupit nic na luštění. Ve vlaku do Žiliny tedy trávím čas koukáním z okna, pojídáním pity se sýrem či uvažováním jestli sníst i samotné sušené mlíko, jediné, co mi zbylo v batohu. Do kupé přisedá romská rodinka a strašně řeší, kde budou sedět, až přijdou lidi s místenkami. Na Liptovské Maře fouká tak, že se tvoří hřebenatky. Jo a viděl jsem lišku na poli. Jinak se snažím naučit nějaká ruská slovíčka. V Žilině bloudím po Tescu a počítám, za co utratit těch 88 centů, co mi zbylo v drobných. Nakonec vítězí bebečka nad chipsy. Ve vlaku do Ostravy už jenom chvalořečím Schengenu, když se probudím v ČR, aniž by mě kdokoliv budil na hranicích.

J.

A na konec jedna borůvková...

Tak pohádka končí, my se vrátili v celku nesežraní medvědy, pořádně špinaví a unavení, ale s hlavou nabitou vzpomínkami. No a co nakonec? Tak samozřejmě odkaz na foto, tentokráte v podání Jana:

https://picasaweb.google.com/115888172025759378334/Poloniny?authkey=Gv1sRgCIXi2LKM67P9wwE

Narozeninový vejlet (17.-19.6.2012)

Obědová pausa v Litomyšli

M. a J. si řekli, že když už mají ty narozeniny tak blízko po sobě, tak by je i mohli společně oslavit a to třeba tak, že podniknou nějaký výletík. Mělo to být něco uprostřed jejich aktuálních míst pobytu, kde ale celkem nic moc nebylo, takže plánování trasy bylo poněkud složité a skončilo tak, že si dali v neděli večír sraz ve Svitavách a pak se uvidí. Pro začátek se vidělo tak, že jsme si prohlédli městečko (Muzeum esperanta, cože?) a pak se vydali do polí hledat příjemné místo pro spaní pod hvězdami, protože kdo by přece tahal stan.

Pondělní ráno nás uvítá sluncem v plné palbě, vydržet ve spacáku je po osmé téměř nemožné, ale my docela statečně odoláváme v poloze vleže, hlavně taky proto, že si nejsme pořád úplně jistí kam po vstanutí zamíříme. Nakonec k tomu ale dojde, chvíli bloudíme v bludišti zahradkářských kolonií a poté se vydáváme kouknout na hraniční kameny mezi Moravou a Čechy, při kedlubnovo-obědvací pause dochází i na slavnostní dárků předávání (juch) a pak už nás to chození moc nebaví, takže se došouráme k cestě a asi dvě minutky před příjezdem autobusu chytáme super stop do Litomyšle.

Znavený poutník v Nových hradech

Zde si máchájíc nožky v ledové říčce dáváme něco víc podobné obědu a vyrážíme poznávát krásy města. A že se je na co koukat, zámek je opravdu superní, pokračujeme různými zahradamy, kostelíky, lezeme po uměleckých dílech, mácháme se s dětmi v brouzdališti, hledáme nejlepší zmrzlinu a pak už nás zase popadá cestovatelský duch a my vyrážíme dále. Stopujíce na výpadovce (čti skoro polňačce) si M. skoro ani nestihne natrhat něco třeští a už je tu stopařůchtivý řidič, který nás šupem dopraví do Nových Hradů. Nové Hrady jsou malinká vesnička, kde se ale nachází obří rokokový zámek s krásnou zahradou (prej "Malý Schönbrunn" nebo "České Versailles"), dále třeba stromový labyrint či krásné zahradní divadlo - no prostě idyla až za roh. Takže se tam chvíli s klidem v duši poflakujeme a pak už tradá zase do přírody.

Novohradské zahrad

Podél toku Novohradky, v přírodní zajímavosti zvané "Přírodní kupele" podnikáme dokonce očistu a pak už jen kolem samých pěkných skalek až k jedné nazvané Kolumbovo vejce (při troše představivosti jako obří vejce vypadá) a poblíž vyšplháme na skalní plošinku a říkáme si jaké jsme nenašli krásné místo na spaní. Leč hned po večeři (vyslovujme dle J. bul-gur) začně trochu kap kap kapat, takže se radši zavčasu stěhujeme pod převis (no ovšem, že nakonec nepršelo).

A máme tu uterní ráno, vstávání nám opět nijak zvlášť nejde, sbíháme do nějaké dědinky a pak se vydáme směr Toulovcovy maštale, zdejší nejatraktivnější lokality - no jsou to superní pískovcové skalky, kde si nějaký loupežník prý schovával svůj lup, ale hlavně by se tu dalo skvěle loziti. Potom pokračujeme někam, ale jména zdejších vesniček se nám už hrozně pletou a ani když si na náměstí u kouhouta dávame oběd, tak si to jméno nepamatujeme.

Po obědě opět zkoušíme naše stopovací štěstí a světe div se, asi tak třetí auto nám zastavuje a my už si frčíme do Poličky se zdejším rodákem, který nám i podá výklad o místních zajímavostech. V Poličce opět pokukujeme po městě, oblézáme kolem hradeb, až se nakonec u jezírka svalíme do trávy a dáme si jak jinak než Poličské pivo Poličku přímo v Poličce (a to vše za bezkonkurenční cenu 16 Kč za škopek!). Nyní už se ale nezadržitejně blíží závěr našeho výletíku a my se pomalu šouráme na nádraží, abychom se pokojně každý rozjeli do svého městečka. No výletu zdar...

A více foto:

http://myska-zebra.rajce.idnes.cz/17.-19.6.2012_Ze_Svitav_a_dal.../

Vandalové v Litomyšli

Ráno pod/na převisu...

Polička v trávě...